Nechci nikoho hájit a už vůbec ne nikoho obviňovat. Když ale při nedávné kauze přijalo ministerstvo spravedlnosti částku okolo miliardy korun v bitcoinech nejspíš proto, aby legalizovalo výnosy z prodeje zbraní a drog, tak jsem si říkal, kolik dostali ti, kdo o tom rozhodovali? Bylo sto milionů, pět set, nebo také miliarda nebo víc? A ptal jsem se sám sebe, kdo z opozičních i koaličních politiků by tomu odolal, kdo z novinářů, kteří tak ostře proti tomu vystupovali? Kdo by tomu odolal zvláště tehdy, když by měl pocit, že se to přece nikdo nedozví, že tím pomůže i státu, že ty obchody už stejně byly vykonány a že tím nikomu neubližuje a nic trestného nedělá a … Možná se nakonec ukáže, že je tomu v bitcoinové kauze úplně jinak a že s ní nejsou spojené žádné úplatky, ale to nic nemění na té základní otázce: „Kdo by obstál, kdyby mu nabídli třeba miliardu?“ Kdo ví, zda bych obstál já sám. Zatím mi nikdo nenabízel ani milion natož miliardu – tisíc milionů.

→ Přesto jsem přesvědčen o tom, že naše země potřebuje lidi, které nezláká ani bilion – tisíc miliard. Potřebujeme ty lidi v politice, na soudech, ve školách, v nemocnicích, na úřadech, v zemědělství, v továrnách, v obchodech i v církvi. Ovšem je to reálné? Neplatí nakonec to staré okřídlené rčení: „Každý je úplatný – je to jen otázka výše.“?

→ A tady mi před očima vyvstává zástup mučedníků. Ty se nedali uplatit ničím. Aby člověk byl schopen dát život, musí mít důvod. Pro křesťanské mučedníky to bylo spojení s Kristem – věrnost Pánu Ježíši, jeho lásce, pravdě, spravedlnosti… Vedle důvodu k tomu musí mít sílu. Takovou sílu může dát jen Bůh. Jenže Bůh často svou pomoc dává skrze konkrétní lidi: „Vy jim dejte jíst.“

→ Stále znovu a znovu pronikám do toho, že toto je můj úkol. Chápu to dosti pomalu a stále celkem málo – omlouvám se. Naštěstí Bůh je dost vytrvalý v tom, aby mě přesvědčil, že toto je můj úkol. Moje myšlenky jsou často tak podobné tomu, co říkali apoštolové: „Ať jdou do okolních vesnic a dvorců, aby si tam našli nocleh a něco k jídlu …“ Vždyť, kdo chce něco duchovního, tak v Praze má takových možností, vždyť se koná tolik různých duchovních obnov a cvičení, tolik řádů a tolik hnutí dělá takové množství akcí, tak ti, kdo chtějí, ať si něco vyberou.

→ Jenže Ježíš je neoblomný: „Vy jim dejte jíst.“ My se také bráníme, že moc možností nemáme. Máme jen tolik času, tolik lidí, takové prostory – máme je pět chlebů a dvě ryby – nebo máme začít podnikat, začít dělat výnosné kšefty – jít nakoupit jídlo? Ježíš dělá, jakoby neslyšel a přikáže rozesadit je ve skupinách asi po padesáti – kolik nás bylo na Sieversovi? (Kupodivu padesát.)

→ Dnešní slavnost Těla a Krve Páně nám připomíná víru v trvalou přítomnost Ježíšova těla i duše, Božství i lidství v Nejsvětější svátosti. Jak je dobře, že to Pán Ježíš takto vymyslel, že můžeme donášet eucharistii nemocným, že při bohoslužbách slova může jáhen či pověřený ministrant rozdávat eucharistii, že se můžeme klanět Pánu Ježíši vystavenému v monstranci při eucharistické adoraci. Ano rozvinuli jsme tuto víru v trvalou Kristovu přítomnost, ale možná se nám přitom trochu vytratilo vnímání jedinečnosti mše svaté.

→ Ve mši sv. nejde jen o jakousi „výrobu“ těla Páně, ale zde se zpřítomňuje Nejsvětější oběť Pána Ježíše. A už slyším některé, jak se začínají dohadovat, zda je to zpřítomnění Poslední večeře nebo Kristovy smrti na Kalvárii. A já věřím tomu, že je ta hádka úplně zbytečná, protože zde se přece zpřítomňuje celý Ježíšův život, jeho smrt i jeho vzkříšení, ale víme, kvůli které hodině přišel, a proto klademe důraz na jeho vykupitelskou smrt. Při mši sv. můžeme být tajemným způsobem u toho, kdy pro nás Kristus získal všechny ty úžasné dary, kdy nám ukázal svou lásku, kdy vzal na sebe náš hřích …

→ Je také dobře si připomenout, že mši sv. neslouží jen kněz, ale my všichni společně slavíme mši sv., i když bez toho kněze by to nešlo. My všichni se při mši sv. podílíme na zpřítomnění Kristovi vykupitelské oběti, sytíme se Kristovým tělem a krví a přijímáme úkol nést Krista tomuto světu. „Vy jim dejte jíst.“ – To není jen úkol pro faráře. My všichni máme přinášet světu Krista. Sytit lidi okolo nás Pánem Ježíšem. My jsme ten jediný Kristus, kterého lidé znají. Často nemají nikoho jiného, za kým by mohli jít. – „Vy jim dejte jíst.“