Zastavit se a vidět konkrétního člověka, prakticky posloužit, prokázat lásku svému bližnímu, nevyhýbat se konání dobrých skutků.. Je někdo proti?.. Já tady nechci polemizovat o tom proč je správné to, co udělal samaritán, protože to si myslím že všichni víme.

Totiž to, co je správné je nějak zakódováno v každém z nás. Je to ten Zákon, který není kdesi daleko, ale velmi blízko v našem srdci. Boží Slovo vepsané do našeho nitra, pro to, aby nás přetvářelo a vedlo. Označujeme to také slovem „svědomí“

Přečtu krátkou definici z katechismu katolické církve, která mi příjde výstižná:

„V hlubinách svědomí odkrývá člověk zákon, který si sám neukládá, ale který musí poslouchat. Jeho hlas ho stále vybízí, aby miloval a konal dobro a vyhýbal se zlu, a když je třeba, promlouvá k sluchu jeho srdce … Neboť člověk má ve svém srdci zákon vepsaný Bohem … Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru.“ (KKC 1776)

Myslím, že levita i samaritán měli při pohledu na toho muže měli ve svědomí stejnou reakci. Oba věděli co „by se mělo udělat“ co je správné.. ale Samaritán to opravdu udělal. Měl totiž soucit a skrze něj poslechl své svědomí. Nezazdil ten tichý hlas v sobě, ale udělal to, co měl.. Jedna věc je slyšet, druhá poslechnout.

Když nějak víc rozvíjím téma naslouchání Božímu hlasu a hledání Boží vůle, tak mě opravdu překvapuje jak blízký ten hlas je.. A je to i zkušenost mnohých z nás že zákon, Boží slovo a zjevení nehodí odkudsi zdálky, ale zevnitř že srdce. Skrze pokoj, drobnou myšlenku, představu, vjem..

Často je to opravdu o tom uposlechnout ten tichý vnitřní hlas který mě vede k něčemu dobrému. Bůh žije v nás – nečekat že přijde zvnějšku ale zevnitř. A jsme zváni jako křesťané učit se číst tyto vnitřní věci právě ve světle víry. Bůh k nám promlouvá. Mluví ke každému z nás. Ke každému jinak, osobně, originálně. Ale to někdy neobjevíme dokud neposlechneme to, k čemu jsme zváni.

Svědomí se trénuje tím, když ho poslouchám – naopak ignorováním otupí. Bůh k nám nikdy nepřestane mluvit, ale my někdy přestaneme poslouchat a očekávat Boží slovo..

Velmi konkrétně jsem už vícekrát slyšel věty typu: „já tady tohle mám celý život, ale nenapadlo by mě že skrze to může promlouvat Bůh.“ Tady ty obrazy, ta představivost, intuice, vnuknutí, náhodičky.. všechno to si Bůh používá pro komunikaci s námi.

A tenhle hlas v sobě je potřeba posilovat, zdokonalovat, očišťovat a nějak se učit víc rozlišovat co z toho je opravdu Slovo života. Co mě vede k pokoji. Kde vnímám Boží přítommnost…

Chci nás tak pozvat k větší důvěře v naše svědomí. Touha chovat se správně je v nás protože Ježíš je v nás. Dobro je v nás, proto že ten Dobrý je v nás.

A tak já osobně chci aby nebyl rozdíl mezi „přemýšlel jsem“ a „modlil jsem se“.. Chci víc a víc objevovat a hlavně poslouchat Boží hlas v mém životě.. A opravdu se mi zdá že se to reálně děje. Dřív moje genialita ale teď objevuju Boží působení. Můžu vnímat co chce Bůh v mém životě nebo i pro druhé..

A jak to tedy poznat? Od toho máme druhé lidi. Církev… Ježíš nás nepovolává jen každého z nás osobně, ale tak nás dohromady jako společenství. Je nebezpečné poslouchat Boha o samotě, protože je riziko že si vymodeluju vlastní představu boha kterou budu poslouchat.. Je důležitý život ve společenství, v církvi, kde se můžeme vzájemně učit vnímat Boží zákon a hledat jak Ho aplikovat do svých životů.

A tak chci velmi prakticky říct: Napadne Tě něco dobrého? Tak to udělej.. Chci někoho povzbudit, ale příjde mi to trapný nebo blbý? No tak prostě toho člověka povzbudím… Napadne mi že bych se někomu měl ozvat a po dlouhé době mu zavolat? Tak zavolám..

Neodkládejme dobro. Levita i kněz si možná řekli že pomůžou příště, nebo cestou zpátky, nebo přece se někdo najde kdo by pomohl… Neodkládat dobro která nám Bůh dal do srdce. Dobro se někdy nedá udělat pak.