Při každé mši svaté zní chvalozpěv Svatý svatý svatý, Bůh zástupů… Když se s něčím často potkáváme, můžeme skrze to proniknout do hloubky podstaty a neustále těžit nové poznatky, áánééboo si na to zvykneme a vůbec to nevnímáme. Já bych nás tedy chtěl zaměřit na to, co že to vlastně každou mši voláme.

Je to oslava toho, kým Bůh je. Je Svatý. Svatost není jen vlastnost, ale Boží podstata. Způsob bytí, Boží přítomnost je v jeho svatosti. Vše ostatní je svaté jen nakolik je to Bohu patřící. Svatost je nemožná bez Boha, naopak být Boží, znamená být svatý. Je to slovo, které se v bibli používá pro shrnutí všeho toho, kým Bůh je. My bychom řekli: „nej“ prostě jeden pojem který se snaží nějak uchopit Boží dobrotu, všemohoucnost, úžasnost, skvělost… Je to poslední slovo, kterým jde tak nějak polidsku vyjádřit kým Bůh je. Předtím než se modlíme v jazycích, nebeskou řečí, můžeme volat, že On je svatý svatý svatý.

A tohle volání taky nemáme samy od sebe. Ať už v té šesté kapitole proroka Izaiáše, nebo v knize Zjevení jsou to andělé, kteří takto volají. „bez ustání ve dne v noci volají: Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh vševládný, který byl, který je a který přijde.“ „Pane, náš Bože, jsi hoden, abys přijal slávu, čest i moc, protože jsi stvořil všechno, z tvé vůle to povstalo a bylo stvořeno.“ (Zj 4,8.11) Občas při mši se mě zmocňuje to že všichni andělé zpívají spolu s námi, respektive my spolu s nimi. Andělé volají furt. Neřeší jestli se jim chce nebo ne, ale řeší, jestli je Bůh hoden chvály, a to je pořád. Bůh je úžasuhodný 24/7

Je to tedy to, co zní v nebi a do čeho my se připojujeme. Celé nebe už jen hledí na Boží tvář a probíhá naprostá oslava a úžas z Boha. Velkolepá párty. Taková mírně jízlivá poznámka: pokud nemám rád chvály, v nebi se budu nudit, protože tam s nic jiného nedělá. V nebi se už nepřijímá kříž, ale jen oslavuje Ježíšovo vzkříšení. V nebi už nebude „smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo.“ (Zj 21,4) Bůh není v nebi. Nebe je v Bohu. Nevím, jestli víte, o čem mluvím, ale já jsem někdy fakt v úžasu z toho jaký Bůh je – a to vidím jen občas a jen střípek. Jsem někdy odpálenej z Boží lásky a jediný co chci je víc Jeho…

Nebe i země jsou plny Jeho slávy. Boha je tu dost. Plnost slávy znamená že Bůh není jen kdesi vnebi, ale i tu s námi. Bůh nás nejen přesahuje, ale i naplňuje. Je zároveň velkolepě vznešený a niterně blízký mě a Tobě. Sláva a moc jsou používána jako synonyma. Boha je tu dost. Boží blízkost není na příděl. Bůh nezávislý na čase a místě se projevuje právě teď a tady. Před pár lety jsem při jedné mši tak nějak zavnímal, že kostel byl plný anděly a celým nebem a byla to právě taková oslava Boha. A vím že se to takhle opravdu děje každou mši, ikdyž zrovna já jsem myšlenkama jinde.. Tím spíše se snažím vnímat, že Ježíš je tady.

Je totiž ten, který přichází – na květnou neděli tohle lidé volali Hosana, ale moc dlouho jim to nevydrželo, proto my máme zůstat v oslavě Krále pořád. Ikdyž nesplňuje moje představy, On je ten, který přichází. To, co se děje tady na tomhle místě při mši se neděje jen tady, ale my se napojujeme na nebe. Ježíš je ten, který přišel, ten, který přichází a jednou slavně příjde. Ten samý Ježíš, co chodil po této zemi a který jednou slavně příjde je ten, který za malý moment příjde tady na tenhle stůl. Zkusme dnes ten chvalozpěv pojmout jako zpěv chvály. Učme se od andělů, svatých a našich nebeských přátel chválit Boha za to jaký je.