Tak jáá vám teda teď jako řeknu jak být pokorný!… No dobře, tak to já raději dnes nebudu říkat nic, abych nebyl pyšný, protože stejně jsem hrozně špatnej člověk.. Jsem hroznej, že? Hmm nechtěli byste mi teď říct že to není pravda a že jsem vlastně bezchybnej?…

Takto různě může vypadat nezdravá pokora.. Je to s ní složitý, všichni bychom chtěli být pokorní – nebo tak minimálně vypadat, ale jen si pomyslím že jsem dost pokorný, tak už je zase pryč…

Přitom je to v církevních kruzích celkem často zmiňovaný pojem, ale jak žít v pravé pokoře? No, nevím… A dnešní kázání ještě víc než jiné nebude o tom, jaký je můj život, ale jak bych to chtěl..

Totiž myslím, že tím cílem je dovolit Bohu aby působil skrze mě bez překážek.. Aby když Boží Láska proudí skrze mě, aby se nezasekávala o moji pýchu – o mě. Zprůchodnit Boha ve svém životě. Ponížit se znamená povýšit Boha ve svém životě.. Aby Bůh – ten vzácnější zaujal přední místo v mém srdci.

Chtěl bych žít tak, aby ti se kterými se potkám se potkali s tím, se kterým se potkávám. Aby druzí skrze mě zažili kousek nebe. Občas z legrace, když někdo přede mnou třeba řekne „Pane Bože“ nebo Ježiši Kriste“ tak reaguji – to nejsem ale jsme si dost podobní… Chci, aby si mě lidi pletli s Ježíšem, abychom byli nerozeznatelní.

A teď zase trochu té pokory – to nikdy nebudu… Ale chci se o to snažit.. A možná je dobře se nebát být na cestě, přestože ještě nejsme v cíli…

Chci tím ale říct, že pokora není chudáčkovství a uťáplost – „ó já jsem tak hrozný..“ Ani to není o neustálém zpochybňování se a podezřívání dobra ve mě… Není o nevýraznosti, nebo nemá sloužit k omlouvání neschopnosti. Pokora se například projevuje tak, že víš že máš dary a víš od koho je máš..

Dát Bohu prostor není o potlačení života, ale naplnění..

Člověk tím nepřestává být sám sebou, ale naopak se stává tím kým má být. Naše originalita se stane bohatstvím, když je naplněna Boží přítomnost.

Zprůchodnit cestu Bohu znamená že jsem si vědom kdo je tady Bůh. To On je dokonalý a já ne..

Pýcha je chtít být Bohem svého života – být vševědoucí, rozhodovat, určovat, vést, mít v rukách… Pokora je odvaha nebýt Bohem. Znamená to vystačit s tím, že Bůh je Bůh mého života. Záviset, spoléhat se, důvěřovat…

Jeho Láska je dokonalou učitelkou pokory. Můžu se totiž vidět tak, jak mě vidí Bůh.. A to je v něčem mnohem lepší než můj pohled, a někde zase vidí i můj hřích a zve mě k proměně… Velmi náročný princip, který se snažím žít: Nechci mít o sobě ani jednu myšlenku kterou o mě nemá Bůh. Chci žít v Boží pravdě. To je cesta svatosti.

Paradoxem křesťanského života je to, že čím svatějším se člověk stává tím jasněji si uvědomuje svou nedostatečnost, a tedy i naprostou závislost na Božím milosrdenství. Pokora se nebuduje tím, že říkám, že jsem pokorný.. Ale tím že vím že jsem pyšný.

Když jsem byl malý, tak jsem nikdy nechápal, jak je myšleno to, že kdo se ponižuje bude povýšen, protože potom se zase povyšuje, a tak by měl být ponížen a přišlo mi to jako takový ustavičný koloběh. Tak buďto něco umím a mám být ponížen, nebo mi něco nejde a mají mě povýšit.

Ale Ježíš nám ukazuje sestoupení jako postoj srdce. To je pravá pokora – která není ani ušlápnutím ani pýchou, ale je vědomím své identity, kterou nám Bůh dává.

Nechme se pokořit Bohem, dovolme Jemu aby působil v nás a skrze nás.