Jak je někdy jednoduché někoho odsoudit a ani u toho nemusíme nic říkat. Stačí jen náš pohled a tomu druhému už je to jasné. Pohled, který zbavuje možnosti cokoli říct, pohled, který zbavuje možnosti se bránit, protože nic nebylo vyřčeno, a přesto je vynesen rozsudek. Jsou lidé, kteří by na svůj pohled měli mít zbrojní pas, ale i naše pohledy dokáží soudit, odsuzovat, brát odvahu, nadšení, život.

→ Každý, kdo se podíval na měděného hada zůstal naživu. Každý, kdo se s vírou dívá na Krista na kříži má skrze něho život věčný. Ježíš nás nesoudí – Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen.

→ I když mám hady moc rád, tak si uvědomuji, že had zde symbolizuje záhubu, smrt. Ježíš skrze svůj kříž vstoupil do naší smrti, do našeho hříchu, do naší bídy a neschopnosti. Při pohledu zpět už nemusíme vidět jen své hříchy a svoji bídu a neschopnost, ale Krista – ano, Krista ukřižovaného – ale Krista! Ježíš se stal pro nás hříchem, smrtí, hadem a pohled na něj osvobozuje, přináší odpuštění a život. Pohled na Kristův kříž nám jednou pro vždy připomíná Boží lásku k nám – Boží lásku ke mně. Lásku, která je vždy větší a která nikdy nepřestává.

→ Oči hada vypadají stále stejně. Před svlekem jsou sice trochu světlejší, ale jinak jsou stále stejné. Vzhledem k tomu, že hadi nemají oční víčka, ale jen vrstvu průhledných šupin, tak i ve spánku vypadají hadí oči stejně. Pokud nám měděný had na tyči symbolizuje Krista na kříži, tak si u toho můžeme uvědomit důležitou věc. Ježíš nás vidí stále stejně, Boží pohled není jiný podle toho, jak jsme svatí nebo hříšní, Bůh nás stále vidí takové, jací jednou máme být v Božím království. Boží láska k nám není menší, když hřešíme. I když my jsme nevěrní Bůh zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe. (2 Tim 2, 13)

→ Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh miluje svět takový, jaký je – nepodmíněnou a všeobecnou láskou, která nemá důvod mimo sebe sama. Kristův kříž je plusové znaménko, které přebíjí všechny naše mínus – stačí se jen podívat, jak kříž vypadá. Možná máme někdy pocit, že náš život jsou samé mínusy a nějak tu neplatí zákon matematiky, že mínus a mínus je plus. V životě jako by každý mínus něco odečítal a už to s námi nejde od deseti k pěti, ba už ani od pěti k nule, ale dostali jsme se do mínusu – více škody než užitku. Dostali jsme se do takového mínusu, že už není cesty zpět.

→ A přece je tu cesta: přihlásit se ke Kristovu kříži. Ježíšův kříž znamená plus, které přebije všechny mínusy našeho života. Boží láska, která se ukázala v Kristově kříži je víc než všechna moje bída, než bída celého světa. Už se nechci dívat na sebe, už jsem prohlédl, že namyšlený pohled do zrcadla mi nic dobrého nepřinese. Nechci být zahleděný sám do sebe, ale hledím na Kristův kříž, abych nezahynul.

→ Jedna naše farnice při modlitbě chval vnímala, že po Kristově kříži stoupali do nebe zemřelí. Věříme, že to nemuseli být jen ti, kdo byli zabiti v kostele sv. Jiljí v roce 1634, ale také ti, kdo tam tou dobou zabíjeli, že přes Kristův kříž se nebe otevřelo všem, kdo o to doopravdy stojí, kdo se otevírají Boží lásce. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno. (Jan 1, 12)

→ V Kristově kříži hledám sílu dívat se na lidi okolo sebe se stejnou láskou s jakou je viděl Ježíš. Nechci, aby můj pohled druhé srážel či posuzoval, ale chci v nich zahlédnout Boží obraz a úžasný Boží plán. Chci, aby můj pohled jim pomáhal být lepšími a přinášel povzbuzení. Chci – ale moc mi to nejde, a tak se dívám na Kristův kříž – na měděného hada na poušti – na hada u mě v teráriu, jehož oči vypadají stále stejně. A najednou chápu, že tohle já nezvládnu a nejspíš to po mně ani Bůh nechce. Stačí jediné: Dovolit Kristu ve mně, aby se na ně díval On. Pomoci druhým, aby se setkali s Bohem, a na vlastní kůži zažili, že tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna … aby svět byl skrze něho spasen.