„Je dovoleno uzdravovat, nebo ne?“ Takto jsem nedávno četl jednu větu ze začátku 14. kapitoly Lukášova evangelia. Možná spíš mi takto tuto větu vnukl Bůh. Vypadlo tam totiž jedno slovo: „v sobotu“. Jenže já jsem cítil, že mne se ptá Ježíš právě takhle: „Je dovoleno uzdravovat, nebo ne?“ Já nepopírám zázraky, o kterých čteme v bibli, které se staly v Lurdech a na mnoha dalších poutních místech, ba uznávám i mnohá zázračná uzdravení, která se dějí dnes, ale že by se něco takového mohlo stát mně nebo, že bych mohl být něčeho takového svědkem, to je pro mne náročné přijmout. Nicméně na jasnou Ježíšovu otázku jsem dal nahlas jasnou odpověď: „Ježíši, dovoluji Ti uzdravovat.“

→ Deset malomocných z dnešního evangelia nejspíš nepochybovalo o Ježíšovi moci uzdravovat, nejspíš slyšeli o Ježíšových uzdravováních a možná i sami někde z dálky nějaký zázrak viděli. To vše je vede k tomu, že na Krista volají: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“. Volají na něj Mistře – tedy používají titul, který jinak zaznívá pouze od učedníků. Jde o jediné použití tohoto titulu od někoho, kdo nepatří mezi Ježíšovi učedníky. Jako by se tím voláním sami chtěli stát jeho učedníky.

→ A pak se to stalo – Ježíš je vezme vážně a jako své učedníky je podrobuje zkoušce a říká jim: „Jděte a ukažte se kněžím.“ Tedy ne, že by je napřed uzdravil a pak je poslal ke kněžím, kteří jediní mohli prohlásit někoho, kdo byl malomocný opět za čistého. Ne, napřed se vydejte ke kněžím, důvěřujte mi a než dojdete ke kněžím, tak budete uzdraveni. Nejspíš se všichni vydali ke kněžím, nejspíš všichni byli uzdraveni a poznali, že jsou uzdraveni, ale jenom jeden se vrací za Ježíšem, mocným hlasem velebí Boha … a děkuje.

→ Byli všichni ostatní nezdvořáci, které maminka nenaučila děkovat? Nebo jaký je důvod toho nevděku? Nevylučuji, že se mezi nimi nějaký nezdvořák nacházel, ale u většiny byl asi problém jinde. Většinou si asi nemysleli, že by jejich uzdravení způsobil Ježíš nebo Bůh skrze Ježíše. Možná si mysleli, že to byla náhoda nebo volali o pomoc i někde jinde.

→ Vyvolává to ve mně nepříjemné emoce, když někdo zjišťuje, kdo se z čeho uzdravil, a sčítá různá uzdravení, o jejichž zázračnosti mnohdy pochybuji. Jistě občas se mezi takovými lidmi najdou ti, kteří tím oslavují sami sebe, a tam jsou ty negativní emoce na místě. Jenže většinou se o to ti lidé nezajímají kvůli tomu, aby vyvyšovali sebe, ale aby mocným hlasem velebili Boha … a děkovali mu. Dlouho jsem netušil, jak moc se podobám těm, kteří se nevrátili, aby vzdali Bohu chválu. Úžasné je, že u Pána Boha není nikdy pozdě.

→ Dovedu si představit, že když se ti malomocní nakazili, tak se ptali Pána Boha, jak to mohl dopustit a když se uzdravili, tak to považovali za náhodu. Dovedu si to představit, protože tak někdy sám jednám. Jenže ve skutečnosti je to obráceně. Bůh nestál za jejich nakažením, ale za jejich uzdravením. Jistě Bůh neuzdravuje všechny, na uzdravení není žádný nárok a neznamená to, že ten, kdo se neuzdraví má méně víry nebo že ho Bůh má méně rád. Nezabývejme se tolik neuzdraveními, ale radujme se z každého uzdravení a vzdejme za ně Bohu chválu.

→ Je dobře si různá uzdravení připomínat, vyprávět o nich, ba dokonce je i sčítat, pokud tak činíme k Boží oslavě. Je dobré vidět všechny zázraky, které Bůh koná, svědčit o nich a předávat je dál – pro povzbuzení druhých, k Boží oslavě, k prohloubení víry.

→ Ježíš povzbuzuje Samařana, že ho zachránila jeho víra. Tady se nejedná jen o uzdravení, ale o věčnou záchranu, kterou působí víra – náš vztah s Bohem, který se buduje vděčností, tím, že jsme schopni vidět jaké velké věci i nám i v našem okolí činí ten, který je mocný. Kéž dokážeme stále více vidět, jak Bůh působí a radovat se z toho – a když už to někdy vidět nedokážeme, kéž dokážeme přijmout radost druhých, kteří vidí, co Bůh koná, a radujme se spolu s nimi.