Na válku na Ukrajině jsme si už zvykli, ale může každou chvíli eskalovat a přerůst v jaderný konflikt planetárního rozsahu. Napětí mezi Taiwanem a Čínou nepřestalo tím, že se o něm nemluví. Situace na blízkém východě je stále velmi napjatá. V mnoha zemích Afriky probíhají válečné konflikty – zdaleka nejde jen o Súdán. V současné době probíhá na světě 56 ozbrojených konfliktů, což v moderní historii nemá obdoby. Jakkoliv se to snažíme vytěsnit ze své mysli je lidstvo na pokraji sebezničení a ďábel rozsévá zlobu, nenávist a smrt plnými hrstmi a tváří se, že on bude mít poslední slovo.

→ Jenže navzdory všemu nás Ježíš ujišťuje: „…Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed, ale nebude hned konec.“ Nebojte se, zlo nemá konečné slovo, ani v dějinách světa, ani v dějinách našich životů. Tím posledním znamením konce světa nejsou války ani jiné katastrofy, ale znamení Syna člověka. (Mt 24,30)

→ Přes všechny těžkosti a pronásledování jsme vyzýváni k trpělivosti a důvěře v Boží moc a v Boží lásku. Ježíš nás ujišťuje, že ani vlas z hlavy se nám neztratí. Pronásledování se může někdy projevovat výsměchem, jindy zneužíváním naší dobroty, jindy různými tresty a ústrky za to, že člověk nedrží partu s těmi, kdo jednají zle, případně tím, že nás druzí nemají rádi nebo nás dokonce nenávidí pro naši lásku ke Kristu. Ježíš nás ujišťuje, že ve všech těchto věcech je s námi, že nás neopustí, že nám pomůže, i když třeba jinak, než si představujeme.

→ Kristus nás také varuje před těmi, kteří říkají: „Já jsem to!“ a „Ten čas je tady!“ V tom můžeme vidět nejen upozornění na různé sekty, ale i varování před všemi těmi, kdo i v katolické církvi straší koncem světa a tváří se, že oni jsou ti, kteří jediní mají recept na zajištění spásy. Abych byl správně pochopen, tak samozřejmě věřím v konec tohoto světa a v druhý příchod Pána Ježíše a vím, že je třeba se na něj připravit a že o spásu také můžeme přijít. Tedy jsme spaseni smrtí a zmrtvýchvstáním Krista, ale můžeme se rozhodnout proti němu a zemřít ve smrtelném hříchu.

→ Já spíš myslím na všechny ty, kdo jsou obrazně i doslova papežštější než papež, kdo uznávají jediný způsob zbožnosti, jediný způsob úcty k Panně Marii a svatým, jediný způsob, jak přijímat Pána Ježíše v eucharistii atd. Já neříkám, že nemají platit žádná pravidla. Slova proměňování si nemohu říkat, jak mě napadne a jsem vděčný katolické církvi za ty základní mantinely, které člověku brání, aby někam ujel, ale v rámci těchto mantinelů je velký prostor svobody a respektu k tomu, že jsme lidé různí a že i náš vztah k Bohu prožíváme různými způsoby.

→ Jsem vděčný papeži Lvu za jeho slova k Jubileu synodálních týmů, kde řekl: „Nejvyšší pravidlo v církvi je láska: nikdo není povolán, aby vládl, všichni jsou povoláni, aby sloužili; nikdo nesmí vnucovat své myšlenky, všichni si musíme naslouchat; nikdo není vyřazován, všichni jsme povoláni k účasti; nikdo nevlastní celou pravdu, všichni ji musíme pokorně hledat, a to společně.“ (KT č. 45 str. 16) Jsem přesvědčen o tom, že charismata různých řádů a hnutí mohou obohatit spoustu křesťanů, kteří se nikdy nestanou jejich členy, a přesto si dovolím tvrdit, že nemusí být pro všechny, pokud netvoří jádro víry.

→ Modlitba chval, tak jak ji vnesla mezi křesťany různá charismatická a letniční hnutí je jistě cesta pro mnohé, ale ne pro všechny. Duchovní cvičení sv. Ignáce je opět pomoc pro spoustu křesťanů, kteří se nikdy nestanou Jezuity, ale nejspíš také ne pro všechny. Způsob úcty k Panně Marii, jak ji šíří Fatimský apoštolát je jistě také inspirací pro mnohé ale ne pro všechny atd.

→ Radujme se z různých způsobů zbožnosti, které nám pomáhají blíž ke Kristu, radujme se i z těch způsobů zbožnosti, které třeba nám osobně jsou cizí, ale pomáhají mnohým. Nenechme se mýlit různými „mesiáši“ naší doby, kteří říkají: „Já jsem to!“ a „Musíš se modlit tak a tak!“ Radujme se z toho, že zlo nebude mít poslední slovo! Radujme se, že ať se děje cokoli, tak Ježíš je s námi, On nám pomůže, On nám dá správná slova, On zachrání naši duši a ani vlas z hlavy se nám neztratí!