Blíží se Vánoce, ve středu bude Štědrý den. A k Vánocům nepatří jen úklid a dárky, ale také mnoho návštěv a rodinných setkání. O Vánocích zazáří krása rodin, kde je vše při starém, ale také se ozve bolest tam, kde někdo odešel na věčnost, ale i pro ty lidí mám radostnou zprávu. Vánoce slaví i v nebi! Když umíral P. Bohumil Kolář – vězeň komunismu a svatý kněz – tak chtěl, aby mu zpívali koledy. A podle některých jsou Vánoce největší svátek, který se v nebi slaví. Velikonoce už tam totiž došli svého naplnění a není třeba je slavit, ale narození Krista se slaví.

→ Jenže o Vánocích se také obnaží bolest rodin, kde se nějaké vztahy rozpadli, nahradili se jinými a vytvořili se propletence, zranění, lásky, smutku a nenávisti, kterým my, co máme jen jednoho tatínka a jednu maminku ani moc nerozumíme. Ale vím, že i pro tyto lidi přišel Spasitel. Konec konců to dnešní evangelium začíná vyprávěním o vztahu, který má skončit dříve, než pořádně začal. Je tu manželství, které má být ukončeno dřív, než bylo dokonáno uvedením nevěsty do domu ženicha.

→ Zasnoubení v Izraeli v době Ježíšově už byla první část svatby, tedy Mariino těhotenství bylo vnímáno jako cizoložství a pokud by Josef veřejně řekl, že s očekávaným dítětem nemá nic společného, tak Marii čeká trest ukamenování. Josef je ale spravedlivý, a tak se rozhodl, že se s Marií rozejde tajně. Člověk si říká, že spravedlivý by mohl být i tehdy, kdy by veřejně řekl, jak se věci mají – pěkně popravdě, otevřeně a bez obalu – prostě upřímně, tak jak to je. Jenže tady se ukazuje, že Josefova spravedlnost = milosrdenství. Josef je především milosrdný, hodný, ohleduplný a má Marii rád.

→ A pak do toho příběhu vstoupí sen. Tenhle sen otevře Josefovi oči, aby svou denní realitu vnímal ještě trochu jinak. Anděl to říká jasně: „… neboj se k sobě vzít svou manželku Marii…“ Předtím jsme rovnou vpadli do předmanželské krize, kdy se neřešilo, zda se rozejít, ale jak to udělat civilizovaně. Řešila se spravedlnost, ale ten anděl to řekl jasně, to je strach, ale Josefe, synu Davidův, neboj se…

→ Josefova role není v Matoušově evangeliu nějaká vedlejší či doplňková, jak by se mohlo zdát. Josef tu není někdo tak trochu navíc, ale právě on je nositelem tradice. K Josefovi synu Jakuba směřuje rodokmen, který uvádí Matouš a který začíná u Abraháma, Izáka a Jakuba a přes krále Davida a Šalamouna vede až k němu. Nyní je mu řečeno: neboj se Ježíše do této tradice přijmout. On do ní patří, on je jejím vrcholem, k němu směřují mnohá zaslíbení.

→ Jenže přijde ráno a Josef se probudí ze spánku. A co teď udělá? Dá přednost lidským konvencím nebo Božímu snu? Dá přednost tomu, pro co se rozhodl ve svém lidském milosrdenství, lidské dobrotě a na základě svého rozumu a zkušeností a tajně se s Marií rozejde nebo uvěří tomu bláznivému Božímu snu, andělu a početí z Ducha svatého? Myslím, že 10 z 10 tesařů, truhlářů či zedníků, by zvolili tu první možnost. Josef se rozhodl pro tu druhou: udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě.

→ Ano, toto je jedno z poselství Vánoc, nespoléhat jen na své zkušenosti, na svou spravedlnost, na svou dobrotu, ale na Boha, neboť „pošetilá“ Boží věc je moudřejší než lidé a „slabá“ Boží věc je silnější než lidé. (1 Kor 1, 25) Josef nepřestal snít, a proto patří do Svaté rodiny, ne do počtu, ale jako ten, který dá Ježíši jméno. Jméno Ježíš znamená Hospodin spasí a anděl to připomíná: on totiž spasí svůj lid od hříchů.

→ To starozákonní Emanuel – Bůh s námi – je zde jasně vysvětleno. Tady nepůjde o obnovení Davidova království, o politického mesiáše, o Boží království na zemi…, ale o spasení od hříchů – o odpuštění hříchů – o úplné a dokonalé odpuštění, které může dát jen Bůh – Bůh s námi – Emanuel. Tato spása, toto odpuštění, tato Boží blízkost, to je to, co Ježíš přináší do našeho světa i dnes. Ježíš, který byl přijat do prastaré tradice, syna Abrahámova, syna Davidova, Josefa z Nazareta toho Božího snílka, který se přestal bát. A v Boží lásce a v Božím odpuštění je nakonec naděje úplně pro všechny na krásné, úžasné Vánoce.