„Jsi-li Syn Boží …“ – hned dvakrát ďábel pokouší Krista zpochybněním jeho identity. „Tak ty jsi prý Syn Boží. Jó, slyšel jsem ten hlas nad Jordánem, ale teď máš hlad jako vlk, co? Tak se přesvědč, zda jsi opravdu Boží Syn.“ Jak dobře to známe. Jak často se ďábel pokouší zpochybnit i naši identitu. „Tak ty jsi milované dítě Boží jo? A proč tě teda vyhodili z práce, proč máš tady tu nemoc, proč tvoje děti …, proč tvoje vnoučata …“

→ A ďábel nejen zpochybňuje Ježíšovu identitu, ale i Ježíšovo poslání. Jak má spasit svět? Ďábel nabízí způsoby, jak židé tehdy Mesiáše očekávali: „Dej jim najíst, dej jim hmotný blahobyt, snes se doprostřed chrámového nádvoří, to bude zázračný kousek, který sice nikomu nepomůže, ale získáš popularitu.“ Jak i tato pokušení známe: „Tak to těm dětem dovol. Tak tady to zlo neřeš nebo to prohlaš za dobro. Tímhle prohlášením sice všechny zmateš, ale získáš popularitu.“

→ Ďábel však naši identitu a naše poslání zpochybňuje i jinak, protože my na rozdíl od Ježíše nejsme svatí a bez hříchu. Říká nám něco v tom smyslu: „Prosím tě, na co si to hraješ? Podívej se, co děláš ty sám! Ty nemáš nejmenší právo těm lidem něco říkat nebo je k něčemu vést. Člověče, co ty jsi za příklad, radši se někde schovej. A nemysli si, že když jsi tohle udělal, že se můžeš ještě modlit. Nežvaň o odpuštění, to pro tebe neplatí…“

→ A v té chvíli se držme Krista, který nám říká: „Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.“ Zaposlouchejme se do Božího slova: „Neboj se, vždyť jsem tě vykoupil, dal jsem ti jméno, jsi můj!“ (Iz 43,1) „Věčnou láskou jsem tě miloval, proto jsem ti zachoval smilování.“ (Jer 31,3) On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. (Žalm 103,3) „Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat …“ (Jan 14,12)

→ Postní doba je určitě příležitostí častěji otevřít Boží slovo a nejen číst, ale rozjímat. Nechat Boží slovo působit, sytit se jím. Zapojit fantazii k prožívání Božího slova. Dovolit Božímu slovu proniknout do našeho srdce. Obrátit se celým srdcem k Bohu a dovolit Bohu a proměňoval můj život. Zakusit, že Bůh je živý – doopravdy živý!

→ Jenže v druhém pokušení i ďábel cituje Boží slovo. Ano jsou slova z bible, která když se vhodně použijí, trochu zmanipulují, tak mohou člověka svést na scestí. Tady je krásná Ježíšova odpověď: „Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.“ Také bychom to mohli přeložit: „Nebudeš provokovat…“ Ježíš odmítá vrhnout se dolů a vynutit si Boží zásah. Chtít si na Bohu něco vynutit, udělat z Boha džina z láhve, který je nám k službám, to je opravdu něco ďábelského, a to i tehdy, kdybychom si tím chtěli vynutit něco, co je podle nás dobré.

→ Pak je zde poslední pokušení. I to bychom mohli vnímat jako zpochybnění Ježíšova poslání a přijetí role politického Mesiáše. Jenže tohle pokušení je zároveň nabídka nad nabídky: „To všecko ti dám. – Všechna království světa. Všechno bude v pohodě, budeš moci být v klidu, všechno budeš mít, nebude žádný problém…“ Ďábel tu nabízí víc, než jsme schopni si představit a víc, než je ve skutečnosti schopen dát. Je schopen slíbit cokoli, jen aby člověka svedl a získal pro sebe.

→ Ježíšova odpověď: „Odejdi, satane! Neboť je psáno: `Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.’“ – je jediné možné řešení. V tu chvíli je dobře vědět, že tady my opravdu na ďábla nemáme, že jediná šance je začít se klanět Bohu a ptát se Boha, jak mu můžeme sloužit. A přesto stačí tak málo: opravdově se pomodlit a udělat drobný skutek lásky. Odehnat ďábla a udělat krok k milosrdnému Bohu. Často pak i nám pošle Bůh na pomoc svaté anděly…