Bylo zjevení Boha lidem ukončeno smrtí posledního apoštolského žáka nebo ne? To je otázka, která zdánlivě nesouvisí s dnešními biblickými texty ani s tím, co prožívají lidé dneška. A přesto si dovolím tvrdit, že je to něco, co je pro lidi dnes stále aktuální. Je to totiž ta základní otázka, zda je Bůh nebo alespoň to, co nám chtěl Bůh říct, nějaký kousek do muzea, který uzavřu do vitríny a občas ho vytáhnu a opráším, ale na můj život nemá moc vliv, nebo je Bůh a jeho slovo stále živé?

→ Pro mnoho křesťanů to, co nám chtěl Bůh říct, už přece dávno řekl. Bible je uzavřená. Nemůže vzniknout žádná další kniha, která by byla zařazena do kánonu Písma sv. Můžeme jen nově promýšlet, to, co už bylo napsáno a řečeno. Jenže katechismus s odkazem na sv. Bernarda nám říká, že křesťanská víra, není „náboženství knihy“. Křesťanství je náboženstvím Božího Slova, ne slova psaného a němého, nýbrž slova vtěleného a živého. (srov KKC čl. 108) Ano, už nemůže vzniknout další kniha bible, a přesto to neznamená, že by k nám Bůh přestal mluvit.

→ Mnozí křesťané se chovají k Pánu Ježíši jako Velký inkvizitor v Bratří Karamazových, tedy ve stylu, že Kristus nám vše odevzdal, a už nám nemá právo do ničeho mluvit. Jenže Ježíš má právo nám mluvit do života a Duch sv. nepřestal působit ve své církvi smrtí posledního apoštolského žáka. Ježíš nás v dnešním evangeliu ujišťuje: „Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci.“ Ty zázraky, o kterých čteme v evangeliích tedy není něco, co by se nás netýkalo.

→ Apoštol Petr nás povzbuzuje v dnešním čtení, abychom rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který nás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu. Ano Bůh i v našem životě koná podivuhodné věci a jsme povoláni, abychom prosili o zázraky, a když je zažíváme, abychom je rozhlašovali. Jistě ne vždy se zázraky dějí a někdy má pro nás Bůh úplně jiné řešení. Apoštolové se nemodlí za zázrak, aby se vdovy přestali hádat, ale nechají se Bohem vést a ustanoví jáhny. Ovšem apoštolové i jáhni dál zakoušejí zázraky a mocné Boží působení.

→ Být křesťanem samozřejmě neznamená jen život zalitý sluncem. Skutky apoštolů jsou plné nejen zázraků a obrácení na víru, ale také pronásledování. Každou chvíli je někdo ve vězení. Jednoho z těch sedmi jáhnů – Štěpána – ukamenují; Jakuba dají stít mečem. Víme, že z apoštolů pouze Jan zemřel přirozenou smrtí, a přesto apoštolové zakoušejí radost, a to i tehdy, když pro Ježíšovo jméno trpí.

→ Proč my tu radost, ale tak často nezakoušíme? Proč nás někdy provázejí úplně jiné emoce. Apoštolové vnímají jako to nejdůležitější, čemu se chtějí věnovat: modlitbu a službu slova. Co je pro nás tím nejdůležitějším? Apoštolové uvěřili Kristu a jejich srdce se nechvěje, věří Bohu a věří Kristu Ježíši. Jaká je naše víra? Apoštolové uvěřili, že Ježíš je cesta, pravda a život. Jaké jsou naše cesty, po kterých chodíme?

→ Vím, že mnozí se nemůžeme věnovat jen modlitbě a hlásání Božího slova, a přesto si dovolím tvrdit, že většina z nás tomu má věnovat více energie a více času. Vím, že ne všechny obavy a všechno chvění je ke škodě, a přece si dovolím říct, že si máme připomínat mocné Boží působení, které jsme prožili a prohloubit naši víru. Ježíš je skutečně cesta, pravda a život. A to, co jako první udělal po svém vzkříšení bylo, že dechl na apoštoly a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého.“

→ Vím, že někdy i při tom všem můžeme zakoušet bolest, které nerozumím, ale vím, že nás to nezbavuje odpovědnosti otevřít se síle Ducha Kristova, protože jak řekl Ignác, metropolita v Laodikeji, na generálním shromáždění Ekumenické rady církví: „Bez Ducha Svatého je Bůh daleko, Kristus zůstává minulostí, evangelium je mrtvou literou, církev pouhou organizací a misie propagandou. Ale v Duchu Svatém je celý vesmír pozvednut a sténá v rodícím se Království, Zmrtvýchvstalý Kristus je přítomen, evangelium je silou života, církev znamená trojiční společenství a misie jsou Letnicemi.“