„Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno …“ To je přece jasně určeno apoštolům a jejich nástupcům biskupům a možná také kněžím a jáhnům, ale ostatní přece nemohou jen tak křtít, pokud tedy někdo není v nebezpečí života. A já si říkám, že na začátku toho dnešního úryvku je jasně zmíněno „jedenáct apoštolů“. Takže hlásání evangelia, získávání učedníků a vyučování ve víře to je úkol pro biskupy a my můžeme dál zůstat čistými příjemci. Ovšem, pokud bereme evangelium vážně, pokud ho čteme v celku, tak víme, že je to úkol pro nás, pro každého z nás.

→ Mně tedy až tak nevadí, že mě Ježíš posílá hlásat evangelium. Určitým lidem, kteří jsou otevření a přístupní rád vydávám svědectví o Boží lásce, o tom, co Bůh vykonal v mém životě. Rád jim zvěstuji evangelium o Kristově smrti, kterou nás zachránil a o jeho vzkříšení, které nám otevřelo cestu k novému životu. Jen mi trochu vadí, že mě posílá ke všem. I k tomuhle člověku, který mně tak neskutečně štve. Dokonce i tady k tomu, který je mi přirozeně naprosto nesympatický. I k tomuhle, který nedělá to, co má a já to musím dělat za něj. I k tomuhle, kterému bych se nejradši spolu s ostatními jen smál.

→ A pak si také říkám, jestli já jsem zrovna ten nejvhodnější, kdo má hlásat evangelium. Vždyť jsou věci, které nedovedu vysvětlit, jsou pravdy víry, kterým sám příliš nerozumím a někdy i mě přepadají pochybnosti o těch nejzákladnějších věcech. A už vůbec nejsem nějaký vzorný křesťan, který vždy a všude jedná podle Ježíšova příkladu. Jenže i mezi jedenácti apoštoly přímo při zjevení zmrtvýchvstalého Krista mají někteří pochybnosti, a také oni jsou vysláni zvěstovat evangelium. Ježíš ví, koho posílá ke všem národům, rozhodující není nějaká míra dokonalosti či absence pochybností. Rozhodující je, zda jsme ochotni Ježíše poslechnout, zda uvěříme tomu, že i nás může použít, zda se jím necháme vést.

→ Matoušovo evangelium, ale nekončí Ježíšovým vysláním. Závěrečná slova nejsou: Tak a teď je to všechno na vás. Ano, Kristus nás vysílá do světa a svěřuje nám poslání hlásat evangelium, ale ta poslední slova jsou ujištěním, že v tom nejsme sami: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“

→ Ježíšovo nanebevstoupení není o tom, že On už to dokázal, On to zvládl, Kristus i se svým lidstvím je součástí Nejsvětější Trojice. Dílo Ježíšovi smrti a vzkříšení bylo dovršeno jeho nanebevstoupením a teď je to na nás, abychom došli do nebe a spolu s námi i všichni ti, ke kterým nás Kristus poslal. Ne není to tak, jako když někdo vyhraje na olympiádě a říká svému svěřenci, kterého trénuje: „Tak, a teď je to na tobě, abys vyhrál!“

→ Kristovo nanebevstoupení se spíše podobá horolezci, který zdolal obtížnou stěnu jako prvolezec a jistí nás lanem, aby se nám lépe lezlo. Když je třeba, tak nás i trochu povytáhne. Jen nesmíme to lano přeříznout, ovšem pokud ho přeřízneme, tak po chvíli zjistíme, že je tu ještě další lano, kterým nás Kristus táhne vzhůru. A jestli chcete, tak vám řeknu tajemství, kolik těch lan ve skutečnosti je: „Je jich nepočítaně.“ A v tom je naše naděje!

→ Radujme se tedy z toho, že Pán Ježíš vstoupil do nebe a táhne nás do společenství Nejsvětější Trojice. Radujme se z toho, že nás má nekonečně rád a že nám svěřil poslání hlásat tuto obrovskou Boží lásku všem, opravdu všem. Radujme se z toho, že nemusíme druhé lidi navazovat na sebe. Do toho se totiž člověk snadno zamotá a naváže tak jedno maximálně dvě lana, ale můžeme je přivést k Ježíši, který těch lan může navázat – tady opět zopakuji tajemství – může jich navázat nepočítaně. A především se radujme z toho, že nás Ježíš neopouští, že ta poslední slova Matoušova evangelia nejsou: „A teď je to na vás.“ Ale že tu na konci zaznívá ujištění: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“