„Nebojte se lidí!“.. Fuu Pane Ježíši já mám jako rád ty Tvoje přikázání a snažím se je plnit, ale tohle je teda fakt těžký..

Nevím, jaká je vaše zkušenost, ale mě nikdo neublížil tolik jako lidé – žádné zvíře nebo věc.. Očividně tulipány nejsou tak nebezpečné jako umíme být my lidé.

Ale přesto Ježíš říká jasně a srozumitelně: nebojte se lidí.. Ježíš není naivní, neignoruje hřích a selhání lidí, ale právě i v této oblasti můžeme hledat návod Božího slova.. Ta dnešní čtení jsou na jednu stranu krásná, na druhou stranu náročná..

Krásná část je v tom, že se Bůh zastává těch, které lidi odsuzují. Ano, Bůh počítá s námi odepsanými. Když se k Bohu přiznáme, tak nezávisle na minulosti On se k nám vždy přizná, protože je věrný a milosrdný. A toto Boží přijetí je větší než každé lidské nepřijetí.. Hospodin je se mnou jako silný bojovník.

Ta náročná část ale přichází v uvědomění si, že to já jsem často ten, kdo soudí druhé. To já často prohlašuji: „Hrůza ze všech stran! Udejte ho! Udáme ho!“ Bojuju s posuzováním a hodnocením.. A tak nějak tuším že nejsem sám – jak často máme velmi rychlý názor na všechny a všechno – na kněze, na politiky, na fotbalisty, na kolegy řidiče, na to, co mi ten člověk „určitě“ chce říct… Jak často jsme necitliví, rychlí v soudech a tím neodrážíme Boží přístup?… Jak rychle zapomínáme že Hospodin je i s druhými jako jejich silný bojovník..

To znamená že nemám nikoho a nic řešit? Ne, to neříkám! Tady nastává ta těžká část vyvažování, které nejde dělat paušálně, ale každý musí upřímně u sebe.

Je potřeba se učit Boží matematice. Tedy že Milost je vždy větší než hřích. Ale v této rovnici není popřena tíha hříchu. Není tím řečeno, že hřích není, jen že nemá poslední slovo.

Jsem pro Boží milosrdenství, ale zároveň nemůžeme lacině vše lakovat na růžovo ale přiznat si, že jsou věci, které je potřeba pojmenovat a něco s nimi dělat.. Když jsem začal psát toto kázání netušil jsem co se stane v týdnu v médiích a jak jako církev budeme muset zas a znovu řešit takové situace.. A chci jasně říct že církev i farnost mají být místem bezpečným. Pokud zažíváte nebo vidíte něco nedobrého, prosím řešte to.. Kolik zla je pácháno jen pro to že, dobří lidé nereagují včas a dobře.. Potřebujeme se učit jako církev být bezpečným místem, společenství lásky žitých vztahů.

Církev je rozdělena. Bohužel rozdělení ve společnosti prosakuje i do církve a uvádí nás do zákopů… A řešení není z církve dostat ty s tím druhým názorem. Ale učit se láskyplně nesouhlasit. Ježíš dává přikázání lásky, ale né přikázání souhlasu. Jednota neznamená souhlasit se všemi, ale hledat společně dobro se všemi.

Přál bych si abychom jako křesťané byli opravdu ti, kteří reprezentují Boží hodnoty a přístup do důsledků. Aby svoboda, bezpeční, přijetí, pravda a láska – nebyly jen abstraktní pojmy ale opravdu životní programy jednotlivců i celého společenství.. Ale prostě bohužel zatím se to neděje. Asi každý z nás byl už církví zklamán, zraněn, znechucen nebo nepochopen..

A do toho všeho zní Ježíšova slova: „Nebojte se lidí“…

Do vší té bídy tohohle světa, církve, ale i do mé osobní hříšnosti.. Zraněnost světa není něco s čím by si Bůh neporadil.. Ale dnešní čtení jsou o tom že Bůh s tím počítá.. Bere vážně i moji křehkost. Potřebujeme hledat moudrost, jak se v tom všem vyznat – ale hlavně vyznávat se v tom spolu s naším Pánem… přiznám se, že bych chtěl aby víc než o komentáře na facebooku mi šlo o komentování toho všeho s Bohem – Pane takhle to vnímám, prosím dej mi svůj pohled..

Protože tohle všechno nás nemá vést ke strachu, podezřívavosti, uzavřenosti, zahořklosti a negativismu.. Naopak, má nás to vést k modlitbě a hledání pravdy! Nebát se lidí znamená nedovolit strachu, aby mě zablokoval. Ale zároveň to neznamená že se máme stát soudci tohoto světa – svět už zdovolením jednoho soudce má a my se nemáme stavět na Boží místo s touhou po vševědoucnosti..

Někdy ale zdánlivou pravdou můžeme i napáchat škody… Pravda řečená špatnému člověku ubližuje. Pravda, kterou hledám pro lovení senzací a šíření drbů není pravda která by přinášela život..

Taky mě tohle všechno přivádí k těšení se do nebe. Protože v Božím království nebude smrt a nemoc ale hlavně se tam těším protože tam už nebude porovnávání posuzování hanba vina všechny tyhle věci. A když to je v nebi, tak to skrze Ježíše můžeme žít už tady na zemi.. A Ježíš je tou cestou kudy se to má dít. A Ježíš je i pravdou, proto je potřeba hledět Pravdě do očí.

A tak já přicházím k Ježíši v takový upřímnosti a bez kudrlinek chci říct – Pane ale já se bojím lidí. Mnoho lidí mi ublížilo, pohoršilo, zklamalo.. Pane Tvoje církev je pro mě někdy těžká na pochopení..

Nedávno při jednom rozhovoru nad bolestmi církve jsem měl takovou představu, a v tom obrazu Ježíš držel ve svých svatých rukou církev – církev zraněnou a zraňující, špinavou, poničenou a zlomenou.. a o této církvi Ježíš říká: Toto Je moje tělo..

A tak navzdory vší křehkosti a zraněnosti můžeme věřit Pánu že si vede svoji církev. A taky dovolit Pánu aby si vedl nás a skrze nás i proměňoval církev.. Tak se na závěr chci modlit slovy Žalmu 56,12 V Boha důvěřuji a nebudu se bát, co mi může udělat člověk?