Biblická čtení najdete zde: http://m.liturgie.cz/misal/06mezidobi/05_00.htm

Kázání:

Státní převrat v Myanmaru neboli v Barmě, pokračující konflikty na mnoha místech světa, nekončící pandemie covidu-19, … zdá se jako by příliš mnoho důvodů k optimismu nebylo. Jenže tento čtvrtek se také poprvé slavil Mezinárodní den bratrství, který loni v prosinci vyhlásila OSN. Na virtuálním setkání, organizovaném šajchem Muhammadem bin Zajdem v Abú Dhábí, vystoupil nejen generální tajemník OSN, António Guterres a vrchní imám káhirské univerzity s mešitou Al-Azhar, Ahmed al Tajíb, ale také papež František.

→ Při této příležitosti papež František mimo jiné řekl: „Nastala chvíle jistoty, že svět bez bratrů je svět nepřátel. Toto chci zdůraznit – nelze mluvit o bratrských či nebratrských vztazích. Řekněme to správně – buď jsme bratři, anebo nepřátelé, neboť přehlížení ostatních je velice jemnou formou nepřátelství. K nepřátelství není zapotřebí jenom válek, stačí nehledět si druhého člověka.“

→ Ježíš je ten, který si vždy všímá toho druhého, který konkrétním způsobem pomáhá. Před týdnem jsme slyšeli, jak v synagoze v Kafarnau uzdravil posedlého. Dnes jsme slyšeli, jak uzdravil Petrovu tchýni a všechny nemocné a posedlé, které k němu přinášeli. Přestože v Kafarnau se Pánu Ježíši dostávalo neobyčejného přijetí, lidé žasli nad jeho učením a nic nebránilo jeho působení, tak Pán Ježíš ví, že nemůže zůstat jen v Kafarnau. Je třeba jít jinam a procházet celou Galilejí.

→ Jak připomíná papež František v encyklice Fratelli tutti, tak k bratrství patří lokální i globální rozměr a spojení obou těchto dimenzí nás chrání, abychom neupadli do jednoho ze dvou extrémů. První spočívá v tom, že lidé žijí v abstraktním a globalizujícím univerzalismu. … Druhý spočívá v tom, že se stanou folkloristickým muzeem lokálpatriotistických poustevníků, odsouzených opakovat stále totéž a neschopných nechat se oslovit tím, co je odlišné, a ocenit krásu, kterou Bůh šíří za jejich hranicemi … Jestliže náš dům přestane být domovem a stane se z něj ohrada či cela, pak k nám to globální přichází jako záchrana. … Současně ale je třeba celým srdcem přijmout lokální rozměr, protože obsahuje něco, co globální rozměr postrádá: být kvasem, přinést obohacení, …

→ Ježíš miluje Kafarnau a rád se tam vrací. Ne nadarmo se nazývá městem Ježíšovým. Přesto tam nezůstává na pořád, ale ví, že je potřeba jít jinam, aby i tam kázal. Kristus pak nezůstává jen Galileji, ale prochází i Samařskem a Judskem a směřuje do Jeruzaléma, přestože ví, že mu tam usilují o život. Apoštoly pak posílá ke všem národům.

→ Být opravdovými křesťany, žít s Ježíšem, neznamená, že bychom nemohli být tam, kde je nám dobře a kde jsme přijímáni. Každý taková místa potřebuje. Domov a vlast jsou přirozené touhy lidského srdce a jsou sami o sobě dobré. Problém nastává tam, kde domov či vlast zaujmou první místo a stanou se modlou a můj bližní, syn Nebeského Otce přestane být bratrem a stane se nepřítelem.

→ Každý z nás by měl mít to svoje Kafarnau. Místo, kde jsme přijímáni, kde lidé žasnou, kde můžeme plně působit, … Každý z nás si ale má být vědom toho, že máme procházet i celou Galilejí a dokonce, že máme jít ke všem národům. Každý člověk je můj bližní, jenom jeden je náš Otec, a ten je v nebi a my všichni jsme bratři.

→ Jak to krásně vyjádřila Kateřina Lachmanová v Katolickém týdeníku: „Ale nejhorší je, že jsou to bližní … A tím se všechno komplikuje!“ Pro každého z nás je to s někým těžké a náročné, ale i on je můj bližní, i on je můj bratr. Jen jednou je v NZ použito toto slovíčko jinam (allachů), ale je důležité. Člověk nemůže zůstávat jen s těmi, se kterými je mu dobře a je třeba jít i jinam – tam, kam nás posílá Bůh. Vždyť Kristus se od brzkého rána modlí, a pak řekne: „Pojďme jinam …“ – Následujme Ježíše, jen On nám může dát sílu přijmout všechny bratry.