Biblické texty najdete zde: http://m.liturgie.cz/misal/06mezidobi/04_00.htm

Kázání:

Nějak jsem si nevšiml, že by mezi členy Ústředního krizového štábu byl psycholog. Přijde mi to zvláštní, že si odpovědní činitelé dostatečně neuvědomují, že škody na psychice lidí mohou být daleko větší než škody ekonomické. Ovšem i z epidemiologického hlediska nejsou důležitá jen konkrétní opatření, ale i to, jak je lidé dodržují, a tady by se nějaký psycholog hodil. Pokud tam tedy nějaký psycholog je, tak musí být dost schovaný a nevystupuje v médiích, což mi přijde škoda.

→ Když jsem se o tom bavil s jedním svým spolubratrem, tak mi řekl: „No – a ještě by tam měl být i farář, vždyť může jít i o škody duchovní nejen duševní.“ A i když si nedovedu představit, že by naše vláda přizvala do Ústředního krizového štábu kněze, tak měl pravdu. Škody na zdraví, životech a některých oblastech ekonomiky, které pandemie covidu-19 působí vidí všichni. Psychologové a další lidé v pomáhajících profesích vidí škody na duševním zdraví. Kněží, faráři a kazatelé vnímají ovšem i duchovní škody. U mnoha lidí díky covidu, omezení bohoslužeb a jiných duchovních aktivit ochladl jejich vztah s Bohem.

→ Pán Ježíš si příliš nezatěžuje hlavu ekonomickými dopady svých činů. Krásně to ukazuje situace, když uzdravil posedlého a celé stádo vepřů pak skončilo v moři. To byla určitě pro chovatele značná ztráta a nejspíš bez finanční kompenzace. Závažnosti nemoci sice Kristus rozumí a mnoho nemocných uzdravuje, ale to první, co říká ochrnulému, je: „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“

→ Duchovní škody způsobené ďáblem a hříchem lidí vnímá Kristus nejvíce a dobře ví, že jsou tím nejhorším, co ničí člověka. U nemocných Ježíš obvykle žádá víru, čeká na prosbu apod. K odpuštění stačí Pánu Ježíši jen náznak lítosti a na kříži prosí za odpuštění i pro ty, kteří ještě litovat ani nezačali. Posedlé pak zachraňuje z vlastního rozhodnutí a nic nedbá na křik zlého ducha: „Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský!“

→ Víme, že posedlost je stav, kdy ďábel opanuje člověka tak, že ztrácí vládu nad svým tělem a nad svou řečí. Posedlost skutečně existuje. Ježíš jediným úkonem vůle lámal tuto ďábelskou spoutanost a vracel posedlým svobodu. Posedlí jsou i v dnešní době a také dnes biskupové a kněží jimi pověření provádějí exorcismy – vyhánějí zlé duchy jménem Ježíše Krista. Ovšem my všichni můžeme prosit Krista, aby někoho zbavil působení zlého ducha.

→ Posedlost není jedinou formou, jak ďábel působí. My všichni máme zkušenost s pokušením. Na některá pokušení si docela stačíme sami, ale občas se nám v hlavě objeví něco opravdu mimořádně zvrhlého a vůbec nevíme, kde se to tam vzalo. To působí ďábel. Pak jsou samozřejmě i zvyky a zlozvyky a nejrůznější závislosti, na které také stačíme sami. Ovšem mnohdy jsou ještě doplněny a jakoby vyztuženy svázaností, kterou působí ďábel.

→ Co brání Kristu, aby nám pomohl? Proč máme někdy pocit, že nás Pán Ježíš vydal zlu na pospas? Opravdu jsou všechna ta pokušení potřeba, abychom byli vyzkoušeni? Skutečně si za všechny své zlozvyky plně můžeme a nemohl nás od toho Ježíš uchránit? – Někdy Bůh dopustí pokušení, abychom byli vyzkoušeni. Někdy Bůh dopustí i náš hřích, abychom byli uchráněni od strašnějšího hříchu. Za své hříchy a neřesti jsme opravdu odpovědni my sami, ale Ježíš nás nechce nechat bez pomoci i nás chce zachránit před zlem a ďáblem.

→ Je tu ale jedna důležitá podmínka: nepřestat žasnout, tak jako žasli návštěvníci synagogy v Kafarnau. Místo žasli bychom mohli říct: byli bez sebe. Právě to je důležitá podmínka pro působení Krista. Tam, kde je člověk plný sebe, tak už se ničemu nediví a od nikoho nic nečeká – ani od lidí ani od Boha. Tam, kde člověk sám sebe dá až na druhé místo, kde dokáže být bez sebe, kde dokáže žasnout, tam může Bůh působit, tam Ježíš odpouští hříchy, zbavuje svázaností a vyhání zlé duchy.