Biblické texty najdete zde: http://m.liturgie.cz/misal/01advent/02_00.htm

KÁZÁNÍ:

Tak nám děti zase chodí do školy. Tedy některé chodí, některé nechodí, některé chodí na střídačku. Po dlouhé době otevřely některé obchody a my musíme spoustu věcí nakoupit. Nevíme, kdy je ten nejlepší čas jít k holiči, a hlavně ten čas nemáme, protože je potřeba uklidit, vyzdobit, upéct. Do toho řešíme, co všechno už funguje a co se ještě nerozběhlo – nerozvolnilo. Pak samozřejmě řešíme i spoustu běžných věcí a nějaké ty mimořádné události. A k tomu všemu po nás Pán Bůh chce, abychom mu připravili cestu, snížili hory a zvýšili údolí, tedy prožívali duchovní přípravu na Vánoce. Žili adventním radostným očekáváním. Jenže na to už fakt nemáme sílu.

→ Někdy advent prožíváme jako období, kdy musíme udělat spoustu věcí, řešíme, co dřív a teď se nám do toho ještě ohlásí návštěva – a dost nóbl návštěva. Jako bychom už i bez ní neměli dost co na práci. A tak jsou i lidé, kteří bez obalu řeknou: „Už aby bylo po Vánocích.“ Mnozí se samozřejmě na Vánoce těší, ale ten mumraj v adventní době by si docela rádi odpustili. Radostné očekávání prožívají především děti a adventní ztišení ti, kdo se scházejí na rorátech a večer se modlí u adventního věnce. Jenže i tak máme pocit, že zvýšit každé údolí – tedy odstranit všechny nedostatky a nedokonalosti v naší lásce k Bohu a k lidem – a snížit všechny pahorky – tedy odstranit všechny hříchy – je úkol nad naše síly a snad i pro někoho jiného. To zkrátka nedáme.

→ Ovšem to dnešní čtení z proroka Izaiáše nezačíná našimi úkoly, ale jinak: Těšte, těšte můj národ – praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho špatnost, odčiněna jeho nepravost … Je to vlastně začátek kapitol proroka, kterého dnes označujeme jako druhý Izaiáš a tento prorok vystupuje ke konci Babylonského zajetí. Jsou to slova do krize.

→ Ideál adventu není nějaké období pohody, kdy nemáme moc co dělat, a tak se konečně zaměříme na duchovní soustředění. Advent je období do krize, že totiž Pán, Hospodin, přichází s mocí, jeho rámě mu dává vládu. Hle, u sebe má svou mzdu a před sebou má svůj zisk. Jako pastýř pase své stádo … – Ano, Bůh sám přichází do všeho toho, co prožíváme, ale ne jako nóbl návštěva, ale jako ten, kdo chce být u nás doma, kdo nám chce pomoci, kdo se o nás chce starat jako se pastýř stará o své ovce.

→ Je tedy pravda, že to úplně nejde bez modlitby. Je dobře, abychom poslechli radu sv. Anselma: „Nuže, človíčku, ustaň na chvíli od své práce, vzdal se trochu od myšlenek, které ti nepopřávají klidu. Odhoď nyní starosti, které tě tíží, a nech stranou své namáhavé činnosti. Uvolni se trochu pro Boha a na chvilku v něm spočiň.“ Jenže tyhle chvíle modlitby nemají být dalším úkolem, který tlačíme před sebou, ale chvílemi odpočinku, chvílemi, kdy dostáváme světlo, co dělat a co nedělat a kdy zveme ku pomoci samotného Boha – tedy už nepracujeme sami.

→ Advent – příchod – není jen o tom, abychom se dobře připravili na Vánoce, kdy si připomínáme narození – příchod – Krista Pána. Ani není jen o tom, abychom se dobře připravili na příchod Pána Ježíše na konci našeho života a na konci světa. Advent – příchod –je především dobou, kdy Pána Ježíše zveme, aby přišel do všeho toho, čím žijeme, do našich radostí i starostí, do našich úspěchů i do naší neschopnosti, do našich zvyků i zlozvyků, kdy mu svěřujeme i své hříchy, protože jen Bůh může odpustit hříchy.

→ Tak ve všem tom koloběhu nezapomeňme: Advent je období do krize. I nám Bůh opakuje: Těšte, těšte můj národ … Pán, Hospodin, přichází s mocí … Nemusíme se chystat na příchod nějaké nóbl návštěvy, ale Pán Ježíš se chce vrátit k nám – domů. Zatím stojí u dveří a klepe. Pozvěme ho dál. Advent je touha Kristova srdce.