Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze vzbudil mnoho emocí, kontroverzí, diskusí, hádek i nepřátelství, a tak se člověk ptá, zda je dobře, že byl obnoven a nebo ne. Mrzí mne, že jeho obnova způsobila tolik negativních reakcí u bratří evangelíků, a snažím se tomu porozumět. To, co zde uvádím je můj pohled, můj pokus o příspěvek do diskuse a hledání cesty k smíření.

Přestože původní sloup nechal na Staroměstské náměstí postavit v roce 1650 císař Ferdinand III. jako poděkování Panně Marii za obhájení Prahy před švédskými vojsky v roce 1648, tak byl tento sloup vnímán křesťany evangelických církví jako symbol útlaku těchto společenství. Pro mnohé evangelíky se tento sloup stal symbolem doby, kdy až do tolerančního patentu v roce 1781 nemohli veřejně konat bohoslužby a hlásit se ke své víře, museli se skrývat nebo odejít ze země. Také ovšem v době po tolerančním patentu jsou evangelíci pouze trpěni a přes teoretickou občanskou rovnost jsou stále občané druhé kategorie.

Stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, pak bylo evangelíky a katolíky chápáno odlišně. Evangelíci v něm viděli konec útlaku a plnou rovnoprávnost. Katolíci v něm viděli zneuctění milované ženy, Matky Boží, ale také symbolické vyjádření hesla: „Pryč od Vídně, pryč od Říma.“ Pro katolíky byl začátek první republiky velmi tvrdý a stržení Mariánského sloupu jakoby i je srazilo k zemi. Přestože se drtivá většina Československých občanů hlásila ke katolické církvi. Tak měli katolíci pocit, že zde nejsou chtěni. Všechno bylo lepší než být katolíkem.

Snahu o obnovu mariánského sloupu vnímali někteří katolíci jako úsilí o návrat starých zašlých časů, obnovu slávy a snad i moci katolické církve. Jiní jako nápravu barbarského činu a odčinění zneuctění Panny Marie. Jiní jako boj se silami zla, vždyť přece P. Maria zde šlape na hlavu toho starého hada. Mnozí katolíci v tom viděli snahu o jakýsi návrat před rok 1918 a většina takových katolických křesťanů byla silně proti obnově sloupu.

Pak jsme tu ale my, co vnímáme obnovu sloupu trochu jinak. Nechceme se vracet, ale chceme zde žít. Stržení sloupu pro nás bylo výrazem, že katolíci nemají v této zemi, co dělat, ať zemřou anebo táhnou pryč. Obnova tohoto sloupu pro nás znamená, že i katolíci mají v České republice své místo. Zase tu mohou stát vedle sebe P. Maria a Mistr Jan Hus a na chrámu P. Marie před Týnem se může zase lesknout kalich. Křesťanů v naší zemi je dnes jako šafránu anebo bychom mohli říct jako soli, ale to není ten hlavní problém. Jde o to, abychom skutečně byli solí země a světlem světa, abychom svědectvím vzájemné lásky přiváděli druhé blíže k Pánu Ježíši.

Neodsuzujme tedy ani ty, kdo sloup strhli – a jak je to jednoduché a časté a máme pro to stovky důvodů. Neodsuzujme ale ani ty, kdo sloup postavili a kdo jeho obnovu prosadili. A dovedu si představit, že i k tomu mají bratři evangelíci spoustu důvodů. Buďme těmi, kdo staví mosty a vezměme vážně závěť našeho Pána Ježíše Krista:Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. (Jan 17,20n)