Biblické texty najdete zde: http://m.liturgie.cz/misal/02vanoce/KrtuPane.htm

Kázání:

V jednom ze 4 novoročních projevů našich státních představitelů zazněla věta: „Nejdůležitější je přežít, protože všechny ostatní chyby se dají napravit.“ Vůbec nechci podceňovat velký dar života ani zlehčovat sestřičku smrt těla, která je asi tou největší zkouškou. Soucítím s těmi, kterým zemřel někdo blízký, ale přesto anebo možná právě proto říkám, že přežít není to úplně nejdůležitější a že zemřít není chyba.

→ Tam, kde se „přežít“ stalo tím nejdůležitějším, tak lidé umírali bez svých blízkých, bez svátostí, bez útěchy. Tam, kde si zdravotníci uvědomovali, že je důležitější zůstat lidmi, kde mnohé sestřičky a lékaři se ocitali na hraně či i za hranou vládních a jiných nařízení – zůstala i ve smrti naděje a lidé mohli odcházet smířeni s Bohem, se svými blízkými i sami se sebou. Chtěl bych moc poděkovat všem zdravotníkům a dobrovolníkům, kteří nám svým jednáním umožnili zůstat lidmi – živočichy společenskými.

→ Byli jsme totiž stvořeni pro společenství – k obrazu Boha, který je společenství Otce i Syna i Ducha svatého. Máme žít ve společenství s Bohem i mezi sebou navzájem. Kristův křest nám připomíná, že když my jsme byli pokřtěni, tak se obnovilo naše společenství s Bohem. Stali jsme se Božími dětmi a zapojili se do života rodiny Božích dětí – do církve.

→ Samozřejmě, že je podstatný rozdíl mezi křtem, který uděloval Jan Křtitel, a křtem, který ustanovil Pán Ježíš jako svátost. Jedno ale mají oba křty společné, a to je právě společenství. Křest Janův byl výrazem obnovení touhy po společenství s Bohem a vytvářel společenství těch, kteří se scházeli u Jordánu a toužili po obnově života. Svátost křtu dává svou vnitřní silou společenství s Bohem a začleňuje nás do společenství církve. Janův křest vrcholí, když zástup lidí shromážděných u Jordánu uslyší hlas Boha Otce, který říká Ježíši: „Ty jsi můj milovaný syn …“

→ Společenství lidí shromážděných u Jana Křtitele je jakoby alespoň na chvíli vtaženo do vnitřního života Nejsvětější Trojice. Svátost křtu dojde svého naplnění v nebi, kdy budeme na věky vtaženi do lůna Trojice ve společenství svatých. Kdy každý z nás bude plně prožívat tu úžasnou větu Nebeského Otce: „Ty jsi můj milovaný syn / Ty jsi má milovaná dcera, v tobě mám zalíbení.“

→ Svátek Křtu Páně je určitě důvodem se zamyslet, jak žijeme ze svého křtu. Někdo bere svůj křest jako něco, co už dávno absolvoval, jako třeba zápis do školy. Jiný vnímá křest jen jako takovou součást svého duchovního životopisu. Pro mnohé zbožné křesťany se křest stal jen jakousi vstupní branou k ostatním svátostem, ze kterých nyní žijí. Jenže křest tvoří trvalou základnu pro naše hluboké spojení s Bohem. Křest nám jednou pro vždy otevřel přístup k obrovským darům: „Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez stříbra, pojďte, zásobte se a jezte, pojďte a kupujte bez stříbra a zdarma víno a mléko!“

→ Také dnes hledáme často své jistoty a své štěstí jinde než ve spojení s Bohem. Podobáme se judským vyhnancům v Babylonii, kteří se tam natolik zabydleli, že jim bylo těžké vrátit se do zpustošené vlasti svých otců. Bůh nám nabízí něco mnohem víc než draze zaplacenou „jistotu“, že nejdůležitější je přežít. Tuto tzv. jistotu, která nakonec žádnou jistotou není. Stále žízníme a svůj výdělek dáváme za to, co nesytí.

→ Buďme rozumní, buďme ohleduplní, neriskujme zbytečně, buďme citliví k druhým, ale radujme se z toho úžasného Společenství, které se dnes ukázalo u Jordánu – Společenství Trojice. Společenství, ke kterému patříme na základě našeho křtu a máme velkou naději, že se jednou navěky staneme jeho součástí ve společenství svatých v nebi. Společenství, které ale máme prožívat už tady na zemi, při slavení mše sv. a dalších svátostí, při společné službě druhým, při společném svědectví o Kristu. To nikdo z nás nedokáže sám.