Biblické texty najdete zde: http://m.liturgie.cz/misal/06mezidobi/02_00.htm

Kázání:

Většina z nás si asi myslí, že povolání je něco, co se jich už netýká. Případně jen zprostředkovaně pokud řeší povolání svých dětí nebo vnoučat nebo někoho blízkého. Jen pro upřesnění pojmů nemyslím teď zaměstnání, ale celoživotní povolání k naplnění Božího plánu s naším životem. Nechci se dnes ani zabývat těmi drobnými Božími povoláními, kdy je člověk volán, aby třeba na nějakou dobu vedl ministranty, učil náboženství nebo organizoval nějaké akce ve farnosti. Chci se opravdu zaměřit na celoživotní Boží povolání, kdy Bůh většinu volá do manželství, některé k různým formám zasvěceného života a některé, aby mu sloužili ještě jinak a jinými způsoby.

 Chci mluvit o povolání nejen proto, že o něm mluví dnešní evangelium a dnešní první čtení, ale proto, že je to něco, co se týká nás všech. Jistě pokud je někomu 15 – 25 let a dnes možná až 35 let, a ještě nemá jasno o své životní cestě, tak je otázka povolání pro něj mimořádně aktuální. Jenže i my, co už jsme se dávno rozhodli, se potřebujeme vracet k počátkům a zakoušet, že nás Bůh volá každý den.

 Vracet se k počátkům je důležité, abychom obnovili svou prvotní lásku. Výstrahou nám může být napomenutí biskupa v Efesu v knize Zjevení: „Ale mám proti tobě, že jsi upustil od své první lásky. Upamatuj se tedy, z jaké výše jsi spadl, obrať se a jednej zase jako dříve.“ Příkladem nám může být apoštol Jan, který i ve svém stáří vypráví: Šli tedy, viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho; bylo kolem čtyř hodin odpoledne. – Zkušenost, která nevymizí z paměti a pomáhá obnovit prvotní nadšení, úsilí a zápal.

 Bůh nás opravdu volá k manželství, ke kněžství, nebo k tomu stavu v němž nyní žijeme opravdu každý den. Bůh totiž žije ve věčnosti, tedy všechny okamžiky od nekonečna do nekonečna jsou u něj stále přítomné. Není to tak, že Bůh nás kdysi k něčemu povolal, ale On nás stále volá. To je něco, co je v Bohu stále přítomné a je dobře vědět, že Bůh mě volá i dnes.

 Povolání pak není jen nějaká má osobní záležitost. U kněží a řeholníků to chápeme tak nějak automaticky, ale i při svatbě může zaznít ona věta: Vaše manželství není jen vztahem vás dvou, ale patří do plánu Božího a církev je potřebuje. V evangeliu jsme slyšeli, jak Ondřejovo povolání mělo přímý vliv na povolání Šimona Petra, když Ondřej přišel za svým bratrem a říká mu: „Našli jsme Mesiáše!“ – to přeloženo znamená Kristus – a přivedl ho k Ježíšovi.

 Útěchou nám může být, že i kněz Eli pomohl Samuelovi k jeho povolání. Ten kněz Eli, jehož synové se chovali hrozně a on je nepotrestal. Přesto i tento starozákonní kněz pomůže Samuelovi, aby rozpoznal Boží hlas. I když nejsme dokonalí může druhým pomoci, aby rozpoznali své povolání, tak jako to udělal Eli. Můžeme druhé přivést ke Kristu, tak jako to udělal Ondřej. Můžeme i po letech svým vyprávěním o naší cestě povzbudit mnohé, jako to učinil apoštol Jan.

 Můžeme pomoci, můžeme povzbudit, ale nesmíme to za druhého rozhodnout. Jak nás moudře vede papež František v listu Patris Corde: Logika lásky je vždy logikou svobody, a Josef dovedl milovat mimořádně svobodně … Svět potřebuje otce, odmítá vládce, odmítá toho, kdo chce vlastnit druhého, aby zaplnil svou prázdnotu; odmítá ty, kdo zaměňují autoritu za autoritářství, službu za servilitu, …“

 Pro některé je jejich každodenní prožívání povolání určitou formou trpitelství – nesprávně chápané oběti. Snášejí manželství kvůli dětem, snášejí kněžství kvůli farníků apod. Bůh po nás nechce trpitelství, Bůh nás zve ke svobodnému rozhodnutí být darem, jak připomíná papež ve svém listu: Každé skutečné povolání se rodí ze sebedarování, které uzrává přerodem oběti … Tam, kde povolání k manželství, celibátu či panenství nedosáhne zralosti sebedarování a zastaví se u pouhé logiky oběti, se namísto znamení krásy a radosti lásky může stát výrazem neštěstí, smutku a frustrace.“ Kéž naše povolání je vždy svobodným darem Bohu a pak bude velkým obdarováním i pro lidi kolem nás.