Ježíš je důkaz, že je možné, aby Bůh byl blízko člověku. Maria důkaz že je možné, aby byl člověk blízko Bohu. Díky nim je nám odemčena, zpřístupněna Boží přítomnost. Emanuel – Bůh s námi. To je Boží identita – ten který je s námi a né proti nám. Je ten, který miluje, zajímá se, stará, chce s námi žít v osobním vztahu. Bůh přichází oslovit člověka.

Dokonalý Ježíš vstupuje do našeho nedokonalého světa. Jaké to muselo být pro všemohoucího Boha, být najednou nemohoucí mimino… Být ve všem odkázaný na ty dospělé kolem sebe, jestli pochopí, co potřebuje, jestli si Maria všimne … Je to vlastně stejné jako dneska… dokud se já nezapojím, tak je určitým způsobem bezmocný. Ježíšovo vtělení znamená, že Ježíš počítá s lidským zapojením se. Ježíš nás chce potřebovat.

Nejnebezpečnější způsob, jak spasit svět je dát spasitele do rukou lidí. Bůh to mohl udělat, jakkoliv jinak, mohl by se teleportovat, nebo zjevit, ale vybral si cestu skrze člověka. On s náma počítá a věří nám. Vánoce jsou důkazem Boží důvěry v člověka. Maličký Bůh se bezesporu vystavuje našemu odmítnutí a nepřijetí. Je to zranitelnost Lásky, která respektuje naši svobodu. Bůh přišel na svět skrze člověka a myslím, že je tím pojmenovaný princip, jak Bůh přichází na svět i dnes. Skrze mě a nás se Bůh rodí tohohle světa. A tím že se Ježíš stal malým dítětem se Bůh stal zahlédnutelný ale i přehlédnutelný. My můžeme vidět Boha. Můžeme Ho vidět například eucharistii, ale je i velmi jednoduché Ho přehlédnout. Můžeme si Ho pro Jeho tichost a pokoru nevšimnout. Možná někdy přehlížíme Boží působení skrze druhé lidi, nebo i v mém životě.. Učme se být vnímaví.

Slavíme Matku Boží Pannu Marii. Skrze ní hmatatelně zažíváme Ježíšovo lidství. Nejen to, že Marie přijala Ježíše, ale vlastně Ježíš přijal Marii za svoji Matku. U obou to vyžadovalo víru a pokoru. Ježíš Boží Syn přijal za své rodiče lidi. Ježíš se nebál být Syn. A stal se prototypem synovství. Ježíš celým svým životem ukazoval na Boha Otce. Učí nás znát Otce a učí nás být Božími dětmi. Je fascinující že stvořiteli vesmíru můžeme říkat „Táto“ mít s Ním intimní blízký vztah. A to vše díky Ježíši, který nás učí být syny a dcerami. A to je nezasloužená funkce. I v rodině nikdo z nás nic neudělal pro to, aby se stal synem nebo dcerou, ale prostě jsme se narodili. Ale to neznamená že se nemáme učit žít jako děti svých rodičů. Stejně tak ve víře se máme učit den ze dne být víc a víc synem a dcerou. Nemusíme se bát závislosti na Bohu. To je jediná závislost, která přináší svobodu. Můžeme s velikou důvěrou a pokorou přijmout velikost Božího povolání pro svůj život a na přímluvu Marie – matky Boží se stát těmi, kteří budou na tento svět přivádět Ježíše.

Chci to zakončit svědectvím, že mnohem důležitější než to co já dělám pro Boha je to co On dělá pro mě.. Viděl jsem zázraky a mnoho uzdravení, ale stejně ty nejsilnější chvíle byly kdy mi třeba jen Bůh obyčejně ukázal, kým pro Něho jsem.