Jak často je mediální obraz odlišný od reality. Jedna paní mi poslala odkaz na články o jednom pánovi, kterému pronajímáme pozemek a já jsem měl z těch článků pocit, že je to opravdu hrozné, jak tenhle člověk týrá koně a další zvířata a jak hrozně se chová. Pak jsem si vyhledal ještě nějaké další články a ty mi přišli ještě horší. Postupně jsem ale tohoto člověka poznal a zjistil, že ze strany té paní to byl jen ošklivý konkurenční boj, že málokdo se o zvířata tak stará jako ten dotyčný pán, a navíc pomáhá mnoha lidem.

→ Podle zpráv, které mám, tak i mediální obraz o hospodaření pražského arcibiskupství, je velice zkreslený nejrůznějšími pomluvami, které se opakují stále dokola. A takových případů je bohužel mnoho. Nechci se dotknout mnoha novinářů, kteří opravdově hledají pravdu a snaží se podat vyvážený obraz. Jen chci upozornit na to, že zdaleka ne všichni jsou takoví a někdy se zdá důležitější sledovanost, návštěvnost atd. než pravda.

→ Ovšem i u událostí, kterých jsme přímými svědky, tak je nemusíme správně vyhodnotit. Jak asi učedníci vnímají dary mnoha bohatých lidí a dar chudé vdovy? Tak na těch bohatých asi podle oblečení bylo vidět, že bohatí jsou. Ovšem vůbec to na nich nemuselo být vidět. A na té vdově asi nebylo poznat, jak moc je chudá. Šla přece do chrámu, a tak se oblékla, jak nejlépe mohla. Byla to žena, a tak určitě byla upravená, co to šlo. Neměla napsáno na čele, že je vdova ani to, že je chudá. Její dar tedy mohl vyvolat reakci: „No, ta se moc nepředala.“

→ Jenže Ježíš věděl, jak moc je ta žena chudá a že ty dvě lepty – nejmenší židovské mince – jsou všechno, co měla. V současné době se mi úplně nelíbí překlad, který jsme slyšeli: asi tolik jako pár halířů. Ona tam nedala něco, za co už se takřka nic koupit nedá. Dnes bychom asi řekli, že tam dala tak 20 – 50 korun. Tedy pořád něco, za co se dá koupit třeba balení těstovin nebo chleba. (Samozřejmě bez másla.) Ta žena dala opravdu nejvíc ze všech, přestože to tak na první pohled vůbec nevypadalo.

→ Možná také my někdy hodnotíme druhé jen podle toho, co vidíme z vnějšku a pak se nám občas stane, že si uvědomíme, jak moc jsme se mýlili. Ježíš nás upozorňuje, abychom se okolo sebe dívali trochu jinak. Varuje před učiteli zákona, kteří chodí pravidelně do synagog a jsou vždy řádně oblečeni, dlouho se modlí a zdají se být příkladem cnosti. Dá za příklad ženu, která do chrámové pokladnice dá nejméně ze všech a říká, že dala nejvíc. A místo, aby obdivoval krásu chrámových kamenů a staveb, tak říká, že z toho nezůstane kámen na kameni.

→ Omlouvám se všem, kteří očekávali, že budu mluvit o tom, jak máme dát Bohu vše a že to obvykle neznamená rozdat veškerý náš majetek a jít žebrat; že budu mluvit o tom, jak důležité je dát Bohu vše a že všechno je vždy hodně, i když je to třeba málo … Neříkám, že mě příklad té chudé vdovy neoslovuje, ale tentokrát mě více zaujal Ježíšův pohled na tu chudou vdovu. Pohled, který dokáže ocenit i to, co nikdo nevidí, čeho si asi nikdo nevšiml.

→ Zkusme se dívat na lidi kolem sebe tím Ježíšovým pohledem a možná zjistíme, že svět není až tak špatný, jak jsme si mysleli. Jenže, jak to máme udělat my, kteří na rozdíl od Ježíše nejsme vševědoucí. Zkusme u druhých předpokládat snahu, dobrou vůli a dobré úmysly. Možná ten, kdo se tak loudá do toho dává maximum, třeba ten simulant přemáhá různé obtíže víc než všichni ostatní a ten, kdo dostal čtyřku s odřenýma ušima se možná jako jediný na to poctivě učil.

→ Ale přece nemůžeme být takto naivní, nedá se vždy předpokládat dobrá vůle to by nás brzy někdo podvedl, a i děti by se nám vysmály. To je pravda, a proto si dovolím tvrdit, že kus z té Ježíšovi vševědoucnosti potřebujeme. Potřebujeme rozlišit, zda je to ten zákoník anebo chudá vdova. Pokud to v danou chvíli rozlišit nedokážeme, tak ve vtazích pracovních, obchodních apod. počítejme spíš s těmi zákoníky; ale v jednání blízkých příbuzných a přátel bych spíše počítal s tou vdovou. Jistě riskujeme tím, že se někdy necháme napálit, ale otevíráme se Kristovu pohledu, a to má přece obrovskou hodnotu.