Pěkně se to poslouchá co? Jak Ježíš přijde k Jordánu, teď si tam s Janem Křtitelem navzájem dávají přednost, pak mu Jan vyhoví a pokřtí ho, a nakonec se z nebe ozve hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“ A pak ještě někdo doplní, že to platí o každém z nás, že i při našem křtu se ozval Boží hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn / ty jsi má milovaná dcera, v tobě mám zalíbení.“ A to se snad poslouchá ještě daleko lépe. No to je přece nádhera, krásný svátek …

→ Jenže pokud opravdu vezmeme vážně, že skrze svůj křest patříme ke Kristu. Pokud vezmeme vážně slova, která po našem křtu zazněla: „A jako pomazal svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, na kněze, proroka a krále, označuje posvátným olejem i tebe, neboť patříš ke Kristu navěky.“ Pokud toto všechno bereme vážně, tak pak i o nás platí slova proroka Izaiáše: Já, Hospodin, jsem tě povolal ve spravedlnosti, vzal jsem tě za ruku, utvořil jsem tě a ustanovil tě prostředníkem smlouvy lidu a světlem národů, abys otevřel oči slepým, abys vyvedl vězně ze žaláře a z věznice ty, kdo bydlí ve tmách.

→ Jistě pouze Ježíš je prostředníkem mezi Bohem a lidmi sám o sobě a my můžeme být prostředníky jen ve spojení s Kristem, ale pro kolik lidí jsme tím jediným křesťanem, který ze své víry žije a který se opravdu modlí. Kolika lidem můžeme otevřít oči jedině my a být pro ně světlem. Pro kolik lidí jsme my ti jediní, kteří jim mohou pomoci setkat se s Ježíšem, který jediný je může vyvést z vězení a různých svázaností, do kterých se dostali.

→ Proto je pro nás důležité brát si od Ježíše inspiraci i v tom, co už předem popsal Izaiáš: „Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici.“ Kolik mocných tohoto světa hned při svém nástupu vydá mnoho nejrůznějších dekretů, a i když už je nebubnují na ulici a nevyvolávají co všechno platí, tak hluku v nejrůznějších médiích vyvolávají dost. A i ti, kteří žádné dekrety vydávat nemohou, tak dělají alespoň ten hluk. Je bodré vědět, že lidé od nás nechtějí velký hluk v médiích, jak to dělají mocní tohoto světa, ani velký hluk reklamní kampaně. A dokonce to po nás nechce ani Bůh.

→ „Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo.“ Nesetkáváme se s ideálními lidmi. Lidé okolo nás nejsou jen úspěšní, laskaví, slušní, jen jednou ženatí či vdané, bez dluhů a bez jakékoli vady. Leckdy jsou to lidé zranění už ve své původní rodině, poznamenaní různými vztahy a všelijak semleti životem, ale mají v sobě nezničitelnou Boží jiskru, ještě doutnají. Jsme pozváni k tomu, abychom i těmto lidem ohlašovali právo. Tedy, že Bůh je má rád, že jsou zachráněni, že Ježíš pro ně získal království a královskou vládu, že pro ně vybojoval štěstí navěky!

→ „Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo.“ Neznamená to, že i když víme, že bychom měli hlásat radostnou zvěst, že se nám do toho vždycky chce, že na to máme náladu. Někdy už nás to prostě omrzelo, zeslábli jsme, zmalátněli … V tu chvíli je třeba se znovu probudit a znovu si uvědomit, že v nás žije Kristus, že je to jeho boj a jeho věc, tak jen ať to ukáže, že nezeslábne, nezmalátní.

→ „Ostrovy čekají na jeho nauku.“ Možná se někdy necháme zmást mořem nezájmu okolo nás. Možná nás někdy odradí, kdo všechno o nějakou radostnou zvěst nestojí. Často lidé, u kterých bychom si mysleli, jak jim evangelium pomůže, tak prostě nemají zájem. Nenechme se odradit tím mořem nezájmu, protože v tom moři jsou ostrovy, které čekají na nauku o Boží lásce k nim, o tom, že Bůh je má tak rád, že dal svého Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný.