Jaký obraz Pána Ježíše je pro nás přitažlivější. Ten, jak o něm hlásal Jan Křtitel a jak jsme to slyšeli minulou neděli: „Sekera je už přiložena ke kořenu stromů; každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně … V ruce má lopatu a pročistí obilí na svém mlatě. Pšenici uloží na sýpce, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným.“ Nebo ten obraz, který nám Ježíš sám ukazuje dnes: „… slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst.“?

→ Myslím, že zcela spontánně by drtivá většina z nás odpověděla, že to, jak o sobě mluví sám Kristus v dnešní evangeliu je nám daleko bližší než výhrůžky Jana Křtitele, jak jsme je slyšeli před týdnem. Jenže je to opravdu tak? Netoužíme někdy po Ježíši, který by už konečně udělal pořádek také na této zemi a některé darebáky začal pálit ohněm neuhasitelným? Ono nejrůznější snahy o návrat církve do dob minulých nejsou jen projevem staromilství, ale také touhou po pevném řádu, kde ti, co se nevejdou do příslušné škatulky, budou vyloučeni.

→ Nepopírám, že i Pán Ježíš někdy užívá velice ostrá slova. Např. když kárá: „Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům: zvenčí se zdají pěkné, ale uvnitř jsou samé kosti z mrtvých a všelijaká nečistota.“ (Mt 23, 27) Ovšem to základní Kristovo poselství je jiné: „… slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst.“

→ Ano, samotný Jan Křtitel, velký hlasatel obrácení, se také sám bude muset obrátit a změnit své smýšlení o Mesiáši. Někdy i ti nejsvatější lidé musí změnit svůj pohled na Krista. Ježíš sice také mluví o neuhasitelném ohni, ale především hlásá radostnou zvěst a svědčí o Božím milosrdenství. Je zajímavé, že přijmout radostnou, dobrou zprávu vůbec nemusí být tak snadné, jak se zdá. Mediální přístup, že dobrá zpráva znamená žádná zpráva, je v nás někdy zakořeň víc, než si myslíme.

→ Je to krásné, když čteme z proroka Izaiáše: Zaraduje se vyprahlá step, zajásá a vykvete poušť … Malomyslným řekněte: Vzmužte se, nebojte se! … Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého … věčné veselí bude jim věnčit hlavy, dojdou radosti a veselí, prchne starost a vzdychání. Je úžasné, že Pán Ježíš poukazuje na to, že skrze jeho slova a činy se tato zvěst naplnila. Jenže nepatříme někdy i my k lidem, kterým se evangelium sice líbí, ale moc mu nevěří?

→ Advent je také svým způsobem kající dobou; dobou, kdy máme činit pokání, ale trochu v jiném smyslu než doba postní. Zatímco v době postní nám modlitba, almužna a půst mají pomoci obnovit svůj vztah k Bohu a k Pánu Ježíši, abychom o Velikonoční vigilii mohli s čistým srdcem obnovit svůj křestní slib. Během adventu nám rozjímání o příslibech proroků, které se naplnili v Pánu Ježíši, a zvýšená míra štědrosti a přemáhání našeho sobectví, mají pomoci pochopit obrovskou Boží lásku k nám. Ano, během adventu máme konat pokání, tedy jinými slovy změnit své smýšlení. Znovu a nově uvěřit v lásku jakou má Bůh k nám (srov. 1 Jan 4,16) a uvěřit, že ta dobrá zpráva evangelia není pohádka pro děti, ale ta nejskutečnější skutečnost.

→ A když jsme z Jakubova listu slyšeli o trpělivosti, mějme trpělivost i sami se sebou. Ne nejsme takoví, jací bychom měli být. Nejsme ani takoví, jací bychom sami chtěli být. Jsme slepí, protože nevidíme Boží lásku; jsme hluší, protože nenasloucháme Duchu sv.; jsme chromí, protože nejdeme za Kristem; jsme němí, protože nehlásáme evangelium. Ovšem jednou i pro nás přijde ta chvíle, kdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého …

→ Advent je doba, kdy se máme znovu naučit mít rádi sami sebe, a přitom nebýt sobci, ale milovat bližního jako sebe. Kdy máme obnovit svou lásku k Bohu, ne protože jsme tak dobří, ale protože můžeme nově poznat, že on si napřed zamiloval nás. (srov. 1 Jan 4,10)