Ještě jsem se asi nikdy nezpovídal ze zahořklosti, a přesto ji apoštol Pavel uvádí ještě před prchlivostí, hněvem, hádáním a nactiutrháním. A nemyslím si, že bych nikdy zahořklostí netrpěl a že by se v mém životě neprojevovala. Jen jsem jí spíš nepřikládal význam a nechápal jí jako hřích. Co se tou zahořklostí vlastně myslí? Zajímavé je, že ekumenický překlad uvádí místo zahořklosti tvrdost, což je také možný překlad řeckého slova „pikria“. Jenže asi není náhodou, že většina překladů uvádí zahořklost nebo hořkost (bible Kralická) a Slovenský katolický překlad zatrpknutosť.

→ A já bych si dovolil tvrdit, že tato zahořklost má velice blízko k tomu, co staří mniši označovali jako akédia, i když toto slovo v klasické řečtině je běžný pojem pro nedbalost či nezájem, tak se v řeckém překladu Starého zákona užívá pro žal, skleslost, malomyslnost a podle mnicha Evagria je akédie především iracionální fenomén, který se projevuje tím, že člověk nežije tím, čím by měl, ale touží po tom, co je zcela mimo jeho dosah a možnosti a v jeho srdci se proplétají frustrace a agresivita – člověk upadá do dlouhodobé deprese. No řekněte není ta zahořklost krásné české slovo pro akédii? Vím, že to neodpovídá přesně a mnozí budou namítat, že není náhodou, že slovo akédie/a nepřekládáme, ovšem já si myslím, že zahořklost je minimálně jedním z projevů akédie.

→ Jenže, co s tím, pokud je člověk zahořklý? Má zůstat ve své cele – tedy v rodině, v práci, mezi svými příbuznými a sousedy …, kde se mohu cítit stísněný. Vytrvat v tichosti, bez hořkosti a zloby, to dělá z každého člověka ´mnicha´ v pravém slova smyslu, totiž toho, kdo žije ve vnitřní jednotě a integritě. Zatnout zuby, určit si zvládnutelný okruh činností a vydržet. To radí i Evagrios: „Vytrvalost léčí akédii, vede k tomu, že člověk dělá věci pořádně a s bázní Boží. Urči si míru své práce a neustupuj od ní, dokud ji neuděláš. Rozumně a srdnatě se modli, a duch akédie od tebe uteče.“ Práce, bratrská láska, modlitba a půst je to, co nás chrání před zahořklostí. A k tomu se přidává vytrvalost v obyčejných věcech, v povinnostech všedního dne.

→ Zvláštním terapeutickým prostředkem pak jsou slzy. „Obtížný je smutek a nesnesitelná akédie, ale slzy před Bohem jsou silnější než obě dohromady.“ Slzy podle biblické tradice vyjadřují lítost člověka, opravdovost jeho vztahu, jsou „přiznáním naší touhy být spasen“. Slzy mají „změkčit tvrdost duše a dosáhnout odpuštění.“ Slzy odplavují smutek, jsou přiznáním naší tragické situace.

→ Konec konců tu základní radu, jak léčit zahořklost jsme slyšeli v tom dnešní druhém čtení: Spíše buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy zásluhy. Ano, napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce. K léčbě zahořklosti nestačí půst, práce a vytrvalost v povinnostech, přestože tyto věci nijak nepodceňuji, ale je potřeba být k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštět. A já bych si dovolil dodat: k sobě i navzájem. Tedy napřed buďme dobří a milosrdní sami k sobě a sami sobě odpouštějme a potom nesme tuto dobrotu, milosrdenství a odpuštění i k lidem okolo nás – není lepší lék na zahořklost.

→ Když byl Eliáš zahořklý a měl už toho všeho dost – chtěl umřít, tak ho Hospodinův anděl neléčil půstem a modlitbou, ale jídlem a spánkem. Eucharistie je lékem, kde ten, kdo nás sytí je sám Ježíš, který nás léčí svou dobrotou, milosrdenstvím a odpuštěním. Kéž naše slzy odplaví vše hořké z našeho srdce a my v tichosti oblečeme nového člověka stvořeného k Božímu obrazu, který je spravedlivý a svatý. (srov Ef 4, 24)

→ Víte nemusíme být ze všeho nadšení, nemusíme se stále usmívat, nemáme povinnost být věčnými optimisty, ale daleko ať je od nás každá zahořklost. Zahořklost, kdy se nám do ničeho nechce, kdy nic nemá cenu, kdy si myslíme, že všechno špatně skončí. Zahořklost, kdy nedůvěřujeme druhým lidem, Bohu ani sami sobě. Zahořklost, ten polední démon akédie, který nám vnuká nechuť k místu, kde žijeme, k způsobu života, k práci, který nám našeptává, že se mezi bratry vytrácí láska, že není, kdo by nás potěšil. Zřekněme se této zahořklosti, napodobujme Boha jako jeho milované děti a žijme v lásce!