Je rozdíl mezi křtem, který udílel Jan Křtitel a mezi křtem, který ustanovil Pán Ježíš? Asi všichni řekneme, že ano a někdo ještě dodá, že Jan Křtitel křtil vodou, ale Ježíš Duchem sv. Jenže, co to vlastně znamená? Křest Jana Křtitele je jen symbol. Symbol, který mi má pomoci k novému rozhodnutí, k novému způsobu života. Asi tak jako když si soudce bere talár, tak mu to má pomoci, aby rozhodoval spravedlivě. Jenže sám o sobě křest Janův nic nemění.

→ Ježíš ustanovuje křest jako svátost, kde nás Duch sv. skutečně proměňuje, kde z nás dělá nové stvoření. Stáváme se Božími dětmi; jsme zbaveni všech hříchů; získáváme nárok na Boží pomoc; patříme do rodiny Božích dětí – do církve; dostáváme nezrušitelné znamení, že patříme Pánu Ježíši. Je to křest Duchem svatým, který nás ochraňuje před soudem – před zničením ohněm. Kdo nebude pokřtěn Duchem bude zničen ohněm. Jak píše prorok Malachiáš: „Hle, přichází ten den hořící jako pec; a všichni opovážlivci i všichni, kdo páchají svévolnosti, se stanou strništěm. A ten přicházející den je sežehne … Ale vám, kdo se bojíte mého jména, vzejde slunce spravedlnosti …“ (Mal 3,19n)

→ To znamená, že všichni, kdo nepřijmou svátost křtu, budou zničeni ohněm? A můžeme dodat ohněm pekelným? To snad ne?! To určitě ne. Víme, že vedle křtu vodou zde existuje i křest krve a křest touhy. Křest krve vztahujeme na mučedníky, kteří dosud nebyli pokřtěni. Křest touhy vztahujeme na všechny, kdo se na křest připravují, ale také na ty, kteří se snaží žít podle svého svědomí a kteří by za příznivých okolností nakonec ke křtu došli.

→ Množství těchto lidí, kteří jednají dobře a spravedlivě, řídí se svým svědomím, ale nestávají se křesťany, a to v zemích donedávna většinově křesťanských, svědčí o naší slabé víře. Svědčí o tom, že podle své víry příliš nežijeme, a ještě méně o ní svědčíme. Kéž nás tito anonymní křesťané vedou k tomu, abychom obnovili život z víry.

→ Křest, který jsme přijali jako svátost je obrovský dar. Skutečně i při našem křtu se otevřelo nebe a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný syn – ty jsi má milovaná dcera – v tobě mám zalíbení.“ Dostali jsme nejen mnoho darů, o kterých jsem již mluvil, ale i ten dar největší: Boha – Boha samotného! Žádaný větší dar už neexistuje – nic většího není. Bůh se nám dává!

→ Jenže jestli jsme opravdu dostali tolik darů, jestli sám Bůh se nám dává, tak proč náš život někdy vypadá jako život těch, kdo v Boha nevěří a s Bohem nepočítají? Proč tak málo zakoušíme Boží blízkost? Proč je Bůh tak málo přítomný v našem životě? Proč máme někdy pocit, že všem ostatním pomáhá Bůh víc než mně?

→ Nestačí totiž jen to, že jsme byli pokřtěni, křest není nějaký magický rituál, ale je třeba, abychom žili ze svého křtu. Co to konkrétně znamená? Snažit se jednat podle svého křestního slibu. Tedy zříkat se zla a věřit Bohu. Zříkat se zla ať přichází v jakékoli formě a jakýmkoli způsobem. Zříkat se zla znovu a znovu. A když to nezvládneme tak zase znovu. A věřit – důvěřovat v Boží pomoc připomínat si, jak Bůh zasáhl a jednal a prosit o rozmnožení naší víry. Pro naši víru je klíčová právě modlitba. Zatímco u Matouše a Marka čteme, že se otevřelo nebe hned jak Ježíš vystupoval z vody, tak v Lukášově textu, který jsme slyšeli dnes se píše: když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe.

→ Když se modlíme, tak se otevírá nebe! Ne vždy Bůh splní naše prosby, ale vždycky máme spoustu věcí, za které můžeme Bohu děkovat: za dar víry, za dar křtu, za dar života, za toho či onoho člověka atd. Především je zde ale spousta věcí, za které můžeme Boha chválit, protože chvála znamená oslavovat Boha za to jaký je a v Bohu najde vše úžasné: On je Láska, On je Svatý, On je Dobro, On je mocný, On je blízký, On je Pán, On je vítěz … A představte si tento Bůh se nám dává, tento Bůh se mi dal! Ano, dal se mi ve svátosti křtu. Amen. Aleluja.