Všemohoucí Bůh prosí o vodu ženu, která patří k opovrhovanému etniku a žije již s šestým mužem. Já si nemyslím, že by Pánu Ježíši šlo jen o nějakou symboliku. Bylo kolem poledne a On měl fakt žízeň. Možná by i Ježíš radši poprosil o vodu někoho jiného, jenže v poledne tu nikdo moc pro vodu nechodí. Kromě té ženy, která přichází nejspíš naschvál v poledne, a to právě z toho důvodu, aby tu nikoho nepotkala. Ale na druhou stranu je Ježíš rád, že může i tuto ženu o něco požádat, že jí umožní vykonat dobrý skutek a že jí může nabídnout pramen vody tryskající do života věčného.

→ Jak je to odlišné od našeho jednání. Jak často někoho nepožádáme o pomoc jen proto, že byl komunista, že žije nemravně anebo má jen jiné názory. A když už nám náhodou nezbude nic jiného, a i takové lidi zkrátka musíme požádat o pomoc, tak obvykle úspěšně zamlčíme, že víme o prameni živé vody, že se známe s Kristem, který může proměnit i jejich život a dát jim opravdové štěstí.

→ Jsou možná chvíle, kdy se nám i toto podaří, kdy druhým zvěstujeme evangelium – radostnou zprávu – naději na život věčný ve společenství s Bohem. Kdy druhým svědčíme o Boží lásce. Jenže mnohdy nemáme odvahu zkoumat, jak je to například s jejich manželstvím, jak je to vůbec s jejich životem. Máme pocit, že pro zachování lásky se musíme vyhnout pravdě, zvláště pokud je pro ty lidi ta pravda nepříjemná.

→ Ježíš se pravdě nevyhýbá a jde rovnou na věc: „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem.“ Kristus ví, jak na tom ta žena je, a přesto jí tohle říká, aby si uvědomila, že její život není v pořádku. Reakce ženy nespočívá v tom, že by se na Pána Ježíše naštvala, že by se s ním přestala bavit nebo něco podobného. Naopak řekne: „Pane, vidím, že jsi prorok.“ – a pokračuje v rozhovoru a ptá se na duchovní věci, které jsou pro ni důležité. To, že v Ježíši poznává proroka není jen kvůli tomu, že znal něco, co se nemohl dozvědět od lidí. Možná to o té ženě bylo všeobecně známé, ale prorok zvěstuje Boží vůli a Boží pravdu.

→ Ta žena v Kristu rozpoznává proroka, protože otevřeně říká, jak se věci mají, co je správné a co ne. Nebojí se jí říct: „Pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž.“ Žena mu pak klade otázku, která jí možná trápila: Jak je možné, když tolik našich předků uctívalo Boha na hoře Garizim, dokonce zde kdysi stál i chrám, tak vy židé říkáte, že jen v Jeruzalémě se může Bůh uctívat. Té ženě možná ani nešlo o to, kde uctívat Hospodina, ale říkala si: Pokud se nedomluví Ti, kteří uctívají stejného Boha a mají velmi podobný společný základ: 5 knih Mojžíšových, tak proč bych já měla žít podle Mojžíšova zákona.

→ Ježíš se sice zastane historické úlohy Jeruzaléma, ale také jasně řekne, že úloha Jeruzalémského chrámu se všemi jeho oběťmi končí. Kristovou smrtí přestaly mít Starozákonní oběti smysl. Nejde tu o vnější věci, ale Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě. Nejdůležitější nejsou vnější obřady a rituály, ale náš vztah s Bohem. Reptáme proti Bohu jako Izraelité v Mase a Meribě nebo jsme mu vděčni za dary, které nám nabízí?

→ Místo, kde se má Bůh uctívat přestává být podstatné, přestává být tím nejdůležitější zachovávání všech svátků a obětí. Naplňují se slova proroka Izaiáše: „Nenoste už nicotné oběti; kadidlo je mi odporné, novoluní, soboty, shromáždění nesnesu … Umyjte se čistě! Odstraňte své špatné skutky pryč z mých očí; přestaňte jednat zle, učte se jednat dobře: hledejte spravedlnost, přispějte utlačenému, sirotku pomozte k právu, zastaňte se vdovy. (Iz 1, 13.16n)

→ Věřím, že různé vnější obřady nám mohou pomoci na cestě k Bohu, ale tím nejdůležitějším je náš osobní vztah s Kristem. Ten se nedá nahradit, ten se nedá naučit, ale můžeme se otevřít Boží lásce, která k nám přichází v Pánu Ježíši. Ježíš k nám přichází ať jsme se mu jakkoli vzdálili, jako Samaritánka u studny, prosí nás o službu, podobně jako ji, a nabízí nám mnohem víc: pramenem vody tryskající do života věčného. Vede nás k nápravě života a také nám svěřuje poslání, abychom jednali jako on, abychom lásku a pravdu, kterou nám Kristus dal, nesli dál.