Všemohoucí Bůh prosí o vodu ženu, která patří k opovrhovanému etniku a žije již s šestým mužem. Já si nemyslím, že by Pánu Ježíši šlo jen o nějakou symboliku. Bylo kolem poledne a On měl fakt žízeň. Možná by i Ježíš radši poprosil o vodu někoho jiného, jenže v poledne tu nikdo moc pro vodu nechodí. Kromě té ženy, která přichází nejspíš naschvál v poledne, a to právě z toho důvodu, aby tu nikoho nepotkala. Ale na druhou stranu je Ježíš rád, že může i tuto ženu o něco požádat, že jí umožní vykonat dobrý skutek a že jí může nabídnout pramen vody tryskající do života věčného.

Jak je to odlišné od našeho jednání. Jak často někoho nepožádáme o pomoc jen proto, že byl komunista, že žije nemravně anebo má jen jiné názory. A když už nám náhodou nezbude nic jiného, a i takové lidi zkrátka musíme požádat o pomoc, tak obvykle úspěšně zamlčíme, že víme o prameni živé vody, že se známe s Kristem, který může proměnit i jejich život a dát jim opravdové štěstí.

Jsou možná chvíle, kdy se nám i toto podaří, kdy druhým zvěstujeme evangelium – radostnou zprávu – naději na život věčný ve společenství s Bohem. Kdy druhým svědčíme o Boží lásce. Jenže mnohdy nemáme odvahu zkoumat, jak je to například s jejich manželstvím, jak je to vůbec s jejich životem. Máme pocit, že pro zachování lásky se musíme vyhnout pravdě, zvláště pokud je pro ty lidi ta pravda nepříjemná.

Ježíš se pravdě nevyhýbá a jde rovnou na věc: „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem.“ Kristus ví, jak na tom ta žena je, a přesto jí tohle říká, aby si uvědomila, že její život není v pořádku. Reakce ženy nespočívá v tom, že by se na Pána Ježíše naštvala, že by se s ním přestala bavit nebo něco podobného. Naopak řekne: „Pane, vidím, že jsi prorok.“ – a pokračuje v rozhovoru a ptá se na duchovní věci, které jsou pro ni důležité. To, že v Ježíši poznává proroka není jen kvůli tomu, že znal něco, co se nemohl dozvědět od lidí. Možná to o té ženě bylo všeobecně známé, ale prorok zvěstuje Boží vůli a Boží pravdu.

Ta žena v Kristu rozpoznává proroka, protože otevřeně říká, jak se věci mají, co je správné a co ne. Nebojí se jí říct: „Pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž.“ Žena mu pak klade otázku, která jí možná trápila: Jak je možné, když tolik našich předků uctívalo Boha na hoře Garizim, dokonce zde kdysi stál i chrám, tak vy židé říkáte, že jen v Jeruzalémě se může Bůh uctívat. Té ženě možná ani nešlo o to, kde uctívat Hospodina, ale říkala si: Pokud se nedomluví Ti, kteří uctívají stejného Boha a mají velmi podobný společný základ: 5 knih Mojžíšových, tak proč bych já měla žít podle Mojžíšova zákona.

Ježíš se sice zastane historické úlohy Jeruzaléma, ale také jasně řekne, že úloha Jeruzalémského chrámu se všemi jeho oběťmi končí. Kristovou smrtí přestaly mít Starozákonní oběti smysl. Nejde tu o vnější věci, ale Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě. Nejdůležitější nejsou vnější obřady a rituály, ale náš vztah s Bohem. Reptáme proti Bohu jako Izraelité v Mase a Meribě nebo jsme mu vděčni za dary, které nám nabízí?

Místo, kde se má Bůh uctívat přestává být podstatné, přestává být tím nejdůležitější zachovávání všech svátků a obětí. Naplňují se slova proroka Izaiáše: Nenoste už nicotné oběti; kadidlo je mi odporné, novoluní, soboty, shromáždění nesnesu … Umyjte se čistě! Odstraňte své špatné skutky pryč z mých očí; přestaňte jednat zle, učte se jednat dobře: hledejte spravedlnost, přispějte utlačenému, sirotku pomozte k právu, zastaňte se vdovy. (Iz 1, 13.16n)

Věřím, že různé vnější obřady nám mohou pomoci na cestě k Bohu, ale tím nejdůležitějším je náš osobní vztah s Kristem. Ten se nedá nahradit, ten se nedá naučit, ale můžeme se otevřít Boží lásce, která k nám přichází v Pánu Ježíši. Ježíš k nám přichází ať jsme se mu jakkoli vzdálili, jako Samaritánka u studny, prosí nás o službu, podobně jako ji, a nabízí nám mnohem víc: pramenem vody tryskající do života věčného. Vede nás k nápravě života a také nám svěřuje poslání, abychom jednali jako on, abychom lásku a pravdu, kterou nám Kristus dal, nesli dál.