Za chvíli 11 dětí, zde v našem kostele, přijme poprvé Pána Ježíše v Nejsvětější svátosti. Víte, říkám si, aby nebyli zklamaní. Možná jsou rádi, že mají pěkné šaty. Někteří jsou rádi, že se na ně soustředí naše pozornost. Většina se asi těší na oslavu, která přijde potom. Ovšem při samotném svatém přijímání budou možná spíš trochu nervózní, aby něco nepopletli a mnozí z nich asi nezakusí nějakou mimořádnou Boží blízkost. Někoho to zklamání vede k tomu, že moc často už pak ke sv. přijímání nechodí a pro někoho je dokonce první sv. přijímání na dlouhou dobu také posledním sv. přijímáním.

→ Každé přirovnání kulhá, přesto si dovolím hned dvě přirovnání říct. Mám takový prazážitek ze své první jízdy na kole a byl to dost stres, asi i proto si to dodnes pamatuji. Mám zážitek ze své první jízdy autem a bylo to ještě horší. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že z jízdy na kole nebo z jízdy autem budu mít radost, tak bych si myslel, že se zbláznil, a přesto dnes jedu jak na kole tak autem fakt rád.

→ Další přirovnání kulhá trochu méně. Když jsem slavil svou první mši sv. – primici – tak mi jeden kněz řekl, že se obvykle přeje knězi, aby každá jeho mše sv. byla jako ta první, ale on že mi to nepřeje. Jednak při té první mši sv. je člověk spíše nervózní než, že by se soustředil na Pána Ježíše, a potom přece za 5, za 10, za 20 let bychom si měli být s Kristem bližší než teď. Mně to hrozně pomohlo, protože já jsem z té primice trochu zklamaný byl. Ta oslava kolem a lidi, kteří přišli, to všechno bylo úžasné, ale tu mši sv. jsem prožil skutečně spíš v nervozitě, než že by to bylo radostné setkání s Kristem. Od té doby jsem ale slavil mnoho mší sv., kdy byla Boží blízkost hmatatelná, kdy jsem zakusil neskutečnou radost, pokoj, světlo.

→ Milé děti, přál bych vám, abyste z toho dnešního 1. sv. přijímání zklamány nebyly. Pokud ale budete mít pocit, že to za moc nestálo, že jste nic mimořádného neprožili, tak prosím nepřestaňte chodit na mši sv. a ke sv. přijímání. Vytrvejte ve své lásce k Bohu a druhým lidem. Uvidíte, že přijdou chvíle, kdy prožijete mši sv. jako něco nádherného a kdy při sv. přijímání zakusíte Boží blízkost, tak mimořádně, že si budete připadat jako v nebi. Je pravda, že tohle zažijeme jenom občas, ale Bůh je nám tak blízko při každém sv. přijímání a při každé mši sv. nám dává obrovské dary, i když necítíme vůbec nic. Boží láska se nám vlévá do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.

→ Dnes slavíme slavnost Nejsvětější Trojice a tak je dobře si připomenout, že Pán Ježíš nechodí nikdy sám. Jistě přijímáme tělo Kristovo, Bůh Otec ani Duch sv. tělo nemají, ale když do našeho srdce vstupuje Pán Ježíš se svým lidským tělem, se svou lidskou duší a se svým Božstvím, tak k nám přichází i Bůh Otec a Duch sv. Tahle úžasná parta – Nejsvětější Trojice – k nám přichází, abychom si spolu hráli.

→ Hrajete si rádi nebo neradi? Jde o to jak co, ale myslím, že jsou hry, které máme rádi. Myslím, že každý z nás má několik her, které hraje opravdu rád, a pak máme několik her, které hrajeme neradi. My jsme v prvním čtení slyšeli o Boží moudrosti pod ní si můžeme představit jak Ducha sv. tak Boha Syna a slyšeli jsme, jak tato Boží moudrost říká: „… den co den jsem byla jeho potěšením, před ním jsem si v každou dobu hrála …“ Představte si Boha Otce, Boha Syna a Ducha sv. jak si spolu hrají a při sv. přijímání si přicházejí hrát i s námi.

→ Tedy někdy si Otec, Syn a Duch sv. chtějí hrát se mnou hru, která mne moc nebaví a mám chuť jim říct, že už si s nimi hrát nebudu, ale vím, že by to byla hloupost, protože příště přijdou s nějakou úžasnou hrou, která mi půjde a bude mne bavit. Občas přijde ďábel a říká mi, že už přece nejsem malý děcko, abych si hrál, že už jsem velký, důležitý a významný člověk … „Jó, dejte si na mne pozor! Já jsem někdo!“ Naštěstí už jsem s Otcem, Synem a Duchem sv. prožil tolik radosti a štěstí, že budu radši malé dítě v Božím království, než abych byl někdo významný v pekle – v říši zla a beznaděje.

→ Sv. přijímání je úžasný dar. Dřív jsme ale třeba měli radost z jiných dárků než z těch, ze kterých máme radost teď. To, že třeba dneska vám sv. přijímání nezpůsobí radost neznamená, že se máme na Pána Ježíše vykašlat, ale naopak máme vytrvat: chodit dál na mši sv. a ke sv. přijímání.