Před týdnem jsem tu mluvil o tom, jak je úžasné, že církev je to společenství, které stojí a padá na obětavosti dnešních Šimonů, kteří po náročné šichtě nepřestávají sloužit Pánu Ježíši a dnes tu slyšíme varovná slova proroka Jeremiáše: „Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka …“ Tak jak to tedy je?!

→ Možná by bylo dobře poslouchat to dnešní čtení ještě o trochu dál: „Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! … Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin!“ Víra v lidi, kdy do nějakého člověka vkládáme naprostou důvěru, která patří jen Bohu, tak to je problém.

→ Potřebujeme společenství lidí, jsme stvořeni podle obrazu Trojice, tedy ke společenství. Na cestě do nebe jdeme společně, to do pekla jde nakonec každý sám. Pro samotné běžné fungování potřebujeme důvěru alespoň k některým lidem. Bez této důvěry nemůže fungovat žádná organizace, ani firma a už vůbec ne rodina. Ovšem problém nastává tam, kde do nějakého člověka vkládáme stejnou důvěru, jako kdyby to byl Bůh sám. Nebo já sebe sama povýším na místo Boží.

→ To pak souvisí i s tím, co říká Ježíš v dnešním evangeliu. Problém bohatství není v tom, kolik mám peněz na účtu. Problém je v tom, když se mi ty peníze stanou bohem, něčím, na co spoléhám, něčím, od čeho odvozuji svou hodnotu. Všechny dnešní čtení nás vedou k prohloubení naší víry v Boha.

→ Co oslabuje naši víru? Když hledáme potěšení bez Boha v různých věcech, v jídle a dalších zážitcích a požitcích, ve chvále druhých. Když si myslíme, že si vystačíme sami, popřípadě spoléháme na své příbuzné, známé, na různá pojištění, na stát, … zkrátka na člověka. Co posiluje naši víru? Když nám schází různé věci, požitky, zážitky i chvála druhých a my se s důvěrou obracíme na Boha a připomínáme si všechny ty situace, kdy nám pomohl.

→ Samozřejmě, že Boží pomoc často přichází skrze druhé lidi, uvědomujeme si, jak je důležitá rodina nebo jiné společenství třeba i k tomu, aby člověk neskončil v bídě. Ovšem je tu Bůh, který je garantem, a žádný člověk by neměl zaujmout jeho místo.

→ Nakonec si uvědomujeme, že na tu poslední cestu nás ostatní mohou jen doprovodit k hranici života a smrti, ale dál už musíme jít sami. Tedy ne sami, ale s tím, který zemřel a vstal z mrtvých, a to jako první z těch, kteří zesnuli. Žádné bohatství ani žádný člověk nám nezajistí život věčný. Jenom Ježíš nám může nabídnout život v plnosti, štěstí, které nekončí a stále roste, radost a nasycení v Božím království. Vyberme si tedy na koho a na co budeme spoléhat.

→ Mnoho lidí okolo nás žije jako by Bůh nebyl a někdy jsou to lidé bohatí, sytí různých potěšení, usměvaví a uctívaní. Člověk jim skoro závidí a někdy má chuť chovat se jako oni. Můžeme být v pokušení odhodit Boha jako hůl, která nám brání v rozletu. Zbavit se Božích přikázání, různých modliteb a hledání Boží vůle, vždyť my to přece zvládneme, my budeme šťastní i bez Boha. A ono to nějakou dobu jde – ani jalovec neuschne bez vody za den.

→ Jenže Bůh není nějaká hůl, o kterou se opíráme, když je nám těžko, Boží přikázání nejsou nějaká pouta, která nám brání v běhu. Bůh je přítel, který nás má rád, je to Otec, který chce, abychom byli šťastní, je to někdo, komu na nás doopravdy záleží. I když se na chvíli může zdát, že je to jinak, tak nakonec platí: „Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin! Je jako strom, který je zasazen u vod … když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené … nepřestává nést ovoce.“ → Pouze Bůh nám může nasytit náš nejhlubší hlad, proměnit i pláč v radost a otevřít nám své království s odměnami, o kterých se nám ani nesní. A tak navzdory všem, kdo za svou oporu pokládají sami sebe nebo jiného člověka či něco úplně jiného, chci doufat v Hospodina, pravého Boha, opravdového přítele, milosrdného Otce. On jediný může nasytit můj hlad po štěstí, on jediný má odpověď na moji touhu žít věčně.