Je to zvláštní, ale mluvit o Bohu je vždy tak trochu složitější než mluvit o čemkoli jiném a mluvit o našem vztahu s Bohem je ještě náročnější. Je to zajímavé, ale často jsme připraveni obhájit sami sebe, své blízké, naši práci, naše názory, ale obhájit se před každým, kdo se nás ptá po důvodech naší naděje, to je jakoby nad naše síly a leckdy se o to vlastně ani nesnažíme. Nevím v kolika rozhovorech nadnesete téma víry, náboženství či vztahu s Bohem?

→ Přesto právě k tomu nás apoštol Petr zve. Vybízí nás naprosto nesmlouvavě: „Buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje.“ Jenže možná ne nadarmo je tento oddíl v liturgickém překladu označen: „v pronásledování“. K bližšímu pochopení může pomoci i ekumenický překlad: „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte.“ Přestože je liturgický překlad podle mě přesnější, tak i ten kdo se nás ptá, či doslova prosící (žádající) důvod naší naděje, tak velice často koná v podstatě skrytě výslech. A pokud u výslechu platí, že všechno, co řeknete, může být použito proti vám, tak ve věcech víry to platí dvojnásob.

→ Právě proto asi o Bohu a o svém vztahu s Bohem mluvíme jen s těmi, se kterými tyto hodnoty sdílíme a jinak se takovým řečem raději vyhneme. Kolikrát už jsme totiž zažili, že když člověk začal mluvit o Bohu, o víře, o církvi apod., tak si za chvíli připadal jak u výslechu. A pak máme možná zkušenost s tím, že i nám samotným se naše obhajoba Boha, Pána Ježíše a jeho církve příliš nelíbila, že jsme měli pocit, že naše slova za moc nestála, že nás samotné by to asi nepřesvědčilo, pokud bychom byli na druhé straně.

→ Zkrátka nebyli jsme připraveni. Není to náhoda, že apoštol Petr nás vyzývá, abychom byli připraveni. Nemůžeme být asi připraveni úplně na všechno, ale jak často se otázky ohledně víry opakují. Je tu několik témat z historie, evoluce a stvoření, majetek a moc církve, učení církve o sexualitě, Kristovo vzkříšení, války ve Starém zákoně atd. Na něco z toho se můžeme připravit – a pak nemusíme být znalci na všechno. Stačí, když dokážeme obhájit naší naději. Tedy, když dokážeme říct, co víra dává nám, co nám přináší vztah s Bohem, co znamená pro mě osobně, že věřím v Boží lásku ke mně. Na to druhý může sice říct, že on to má jinak anebo, že jsme hlupáci, ale nemůže to popřít.

→ Dost často je taková obhajoba také plná nejrůznějších emocí, někdy jsme naštvaní na druhé, že třeba vytahují upalování čarodějnic či křížové výpravy. Někdy jsme naštváni sami na sebe, že na různé věci nejsme schopni odpovědět. Je dobře si připomenout, že Petr nás vyzývá k obhajobě víry s jemností a skromností. To je velmi důležité! K tomu nám může pomoci i vědomí, že se má jednat o obhajobu, tedy obranu, a ne o útok. Nejde o to vyčíst tomu druhému, co všechno dělá špatně. Spíše se snažme jemně a skromně svědčit o tom, jak nám naše víra pomohla v našem životě.

→ Pokud máte podobný pocit jako já, že na tohle zkrátka nemáte, že nejste připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje navíc s jemností a skromností, tak nezoufejte. Ježíš nám slibuje: „A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy.“ Kristu slibuje Přímluvce – Paraklétos – doslova: „ten, který je přivolán.“ – latinsky „ad-vocatus“. Tedy ta obhajoba není jen na nás, máme toho nejlepšího advokáta.

→ Každý advokát ovšem k naší obhajobě potřebuje plnou moc, alespoň pro zastupování v dané věci, a potřebuje určité podklady. Je dobře si tedy určité odpovědi připravit, je dobře se zamyslet nad tím, co nám víra dává pro život, je správné mít alespoň základní odpovědi na nejčastější otázky ohledně víry, bible, osoby Ježíše Krista a církve. Pak ovšem před každou diskusí ohledně víry a nejlépe i v jejím průběhu prosme o světlo Ducha sv. Dejme tomuto našemu advokátovi svou plnou moc, dovolme mu, aby on sám vedl naše slova i skutky. Nenechme se unést svým hněvem, ale dejme prostor tomuto něžnému příteli duší – Duchu pravdy.