„Zmijí plemeno! Kdo vám ukázal, jak uniknout trestu, který už hrozí? Přinášejte tedy plody hodné obrácení! …“ (Lk 3, 7n) To je část z veršů, které nám autoři lekcionáře vynechali mezi úryvkem z minulé a z dnešní neděle. Zatímco u Matouše Jan Křtitel označení zmijí plemeno používá pro farizeje a saduceje, tak u Lukáše tak označuje zástupy – tedy nás všechny. No, po pravdě řečeno nevím, zda bych chtěl mít Jana Křtitele jako faráře. Jenže někdy drsná slova mohou napomoci k tomu, aby se člověk vyburcoval a lidé, kteří se s Janem setkávají opravdu vyburcovaní jsou. Najednou se ptají: „Co máme dělat?“

→ Nevím, jak to máte vy, ale já mám většinou jasno, co mám dělat. Nejprve si musím připravit tohle, pak je potřeba zavolat tam, pak musím odpovědět na e-maily, pak je nezbytné vyřídit tohle, a nakonec bych měl nakoupit, navštívit, uklidit, dokončit … Jen výjimečně, když už je úkolů víc, než zvládnu, když překračují mé schopnosti, když přijde nenadálá katastrofa … tak se ptám: „Bože, co mám dělat?“

→ Jenže si stále více uvědomuji, že by to nemělo být tou poslední otázkou, ale tou první otázkou – „Co mám dělat?“ Možná si tu otázku neklademe proto, že se bojíme, že Bůh toho po nás bude chtít moc, že bude v našem životě muset být všechno jinak, ale kupodivu Jan ani po celnících ani po vojácích nechce, aby změnili zaměstnání, a to je co říct, protože židé vybírající různé mýtné a vojsko Heroda Antipy, patřili mezi skupiny, kterými židé nejvíce pohrdali.

→ To první, k čemu ale Jan vybízí je láska k lidem okolo nás, která se projevuje konkrétními skutky: rozdělit se o šaty, o jídlo. Člověk si říká, co to konkrétně znamená pro mě? Asi to neznamená, že si mám nechat jen jednu košili a jedny kalhoty a vše ostatní dát na charitu. Byly doby, kdy bylo běžné, že kromě opravdu zámožných lidí měl normální člověk jedny šaty. Tedy ty druhé byly luxus, nadbytek. V dnešní době nejsou desatery šaty nadbytek, ale 200 už ano. Nechávám na svědomí každého, co je ten jeho nadbytek a o co bychom se měli rozdělit.

→ Jistě chápeme, že jinak to mají rodiče malých dětí. Jinak mladý člověk, který plánuje založit rodinu. Jinak osoba zasvěcená a jinak lidé na sklonku života. Důležité je srdce, které si uvědomuje, že to, co mám tu není výhradně pro mě, ale že možná něco z toho, má patřit mým blízkým. Na druhou stranu je dobře vědět, že nikdo není oprávněn dávat z věcí, které jsou nutné pro něj a pro jeho nejbližší. Nikdo není povinen dávat z věcí, které jsou přiměřené jeho stavu. Tedy ředitel podniku nemusí jezdit 20 let starou fábií. Ovšem to, co dávám z toho, co i tak je navíc, tak není věcí lásky ale spravedlnosti.

→ Spravedlnost pak ještě Jan výslovně připomíná celníkům. Vojáky pak ještě navíc varuje před násilím a vyzývá je, aby byli spokojeni s tím, co mají. Také v tom je výzva i pro nás. Nemyslím si, že bychom tady byli nějací násilníci, ale kolikrát jedno slovo nebo jedna věta mohou druhému ublížit na dlouhou dobu. Kolikrát se stává, že děti vydírají své rodiče a rodiče vydírají své děti. Tak to být nemá.

→ Víte, co je ale zajímavé? Potom, co Jan nazval své posluchače plemeno zmijí a říká jim, co všechno mají dělat a řekne tu varovnou výzvu: plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným. Pak přidá ještě mnoho jiných napomenutí, které nám ani evangelista radši neuvádí, tak tu najednou čteme: hlásal lidu radostnou zvěst. Prosím vás, kde je tu ta radostná zvěst? To se máme radovat ze všech těch napomenutí?

→ Tak jako tu Lukáš neuvádí všechna napomenutí Jana Křtitele, tak nejspíš neuvádí ani všechno to radostné, co hlásal. Jednu věc, ale přeci jen uvádí: „Přichází však mocnější než já … On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“ Tak jako kniha proroka Sofoniáše je plná nejrůznějších hrůz, ale na závěr uvádí ta úžasná slova, která jsme slyšeli: „zaplesej, Izraeli, raduj se … Zrušil Hospodin tvůj trest, odstranil tvé nepřátele, uprostřed tebe je Hospodin …“ Tak i Jan slibuje, že Mesiáš přichází. Ta nejradostnější zpráva spočívá v tom, že Hospodin je uprostřed nás, Bůh sám se stal jedním z nás, náš trest je zrušen a křtem v Duchu sv. jsme spojeni s nejsvětější Trojicí – patříme k Bohu Lásce – jsme Boží!