Apoštolové nevědí, kdo zhřešil, když se ten člověk narodil slepý; slepec neví, kdo je Syn člověka; rodiče neví, jak to přijde, že teď jejich syn vidí; dokonce i někteří farizeové neví, jak by mohl hříšný člověk dělat taková znamení. Jenom někteří farizeové v tom mají jasno: „My víme, že ten člověk je hříšník.“

→ Jasné představy o světě, o životě, o tom, co to znamená zachovávat sobotu a další přikázání. Jasná představa o tom, jak by měl přijít Mesiáš a jak by se měl chovat, jim brání přijmout to, že tenhle Ježíš Nazaretský je Mesiáš – Syn člověka a Syn Boží. Jak je to možné? Vždyť přece mají Mojžíšův zákon zjevený Bohem, znají proroctví a další spisy, které by jim měli usnadnit rozpoznat v Ježíši Mesiáše. Proč ti, kteří toho tolik znají, mají takový problém Krista přijmout? Co jim v tom brání?

→ Řekl bych, že právě to, že mají pocit, že všechno vědí, že podlehli tomu starému pokušení být jako Bůh a znát dobré i zlé. Postavili se na místo Boží a oni chtějí určovat, jak má vypadat Mesiáš, co má dělat a co nemá dělat. Myslí si, že Bůh je někdo, kdo se dá svázat do jejich škatulek a kdo by se měl chovat jako poslušný pejsek, protože oni jsou ti, kteří přece vědí, jak co je a má být.

→ Jejich přesvědčení je vede k tomu, že popírají realitu. Odmítnou to, že by ten člověk byl slepý a že by nabyl zraku, a nakonec ho vyženou. Zůstávají uzavřeni ve své „pravdě“, která je skutečně jen pravdou v uvozovkách a popírají realitu světa okolo sebe. Uzavírají se do své sociální bubliny, a přitom si myslí, že oni jsou Ti, kteří tomu rozumějí nejlépe, že oni přeci vidí. Veškeré jejich poznání, veškeré jejich zachovávání předpisů Mojžíšova zákona je jim k ničemu. Unikl jim totiž smysl Mojžíšova zákona i proroků, že to vše nakonec směřuje k Bohu. Sami se považují za bohy, kteří sice leccos zachovávají, ale Boha se na nic neptají.

→ Raději tedy vyznám spolu s Jobem: „Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám … Budu se tě ptát a poučíš mě … Jen z doslechu jsem o tobě slýchal …“ Raději se budu spolu s uzdraveným slepcem ptát: „A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“ Raději spolu s Magdalenou řeknu: „Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Raději vyznám, že nevím a budu se ptát, abych se mohl opravdu setkat s Kristem, abych byl otevřen tomu, co po mně Bůh chce.

→ Nechci se přidávat k těm, kteří až příliš vědí, tak jako někteří farizeové v době Ježíšově, tak jako gnostikové prvních staletí, tak jako mnozí vůdci sekt, tak jako mnozí extra ultra super představitelé nejrůznějších nejpravověrnějších proudů všech možných křesťanských církví. Nechci popírat realitu zázraků, které koná Bůh, nechci být slepý, chci kleknout před Kristem na kolena a vyznat: „Věřím, Pane!“ Věřím Ti, Ježíši, chci jít za Tebou, protože Ty nejen vidíš, ale ty i dáváš, abychom my sami prohlédli a viděli.