Znám několik lidí, kteří poté, co pracovali pár let v církvi, přestali chodit do kostela. Ne, že by ztratili víru. Tito lidé se často modlí a mají osobní vztah s Bohem, ale při vstupu do kostela se jim dělá takřka fyzicky špatně. Ne, to není dáno tím, že by byli posedlí ďáblem. Jen od lidí v církvi zakusili příliš mnoho lží, intrik, podvodů a nepravostí, a to i od těch hodně vysoko postavených. Často je to skutečně zázrak, že si uchovali víru.

→ Tak a do této reálné situace zaznívají Ježíšova slova: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“ Mám pocit, že někdy opravdu velmi dovedně zakrýváme, že jsme učedníci Pána Ježíše. Podle toho, jak se k sobě chováme, to totiž druzí lidé často nemají šanci poznat. Tedy ne, že bychom nebyli schopni lásky. Křesťané se často dokáží až obdivuhodně obětovat. Dokážeme vyvinout obrovské úsilí ve službě druhým. Dokážeme takřka nejíst, nespat, abychom pomohli svým bližním. Jenže, co je to všechno platné, když k sobě navzájem se někdy chováme jako vlci.

→ Láska, ke které nás zve Ježíš je vzájemná láska. Není nejdůležitější, kolik úžasných činů vykonám, komu všemu pomůžu, jaké obrovské dílo lásky za sebou zanechám. V tom může být také hodně pýchy a sobectví. Daleko důležitější je, jaké jsou moje vztahy k mým nejbližším, k členům mé rodiny, ke kolegům v práci, k sousedům, k přátelům i k těm, kteří mi třeba nějak ublížili.

→ Když jsem byl ještě bohoslovec, tak se nás jedna stará řeholní sestra na Velehradě ptala, co je největší skutek lásky. Říkali jsme: „Obětovat sám sebe, svůj život.“ Ona ale odpověděla: „Největší skutek lásky je naučit druhého nebo pomoci druhému mít rád.“ Moc jsem to tehdy nechápal, ale teď už začínám rozumět tomu, že měla pravdu. Někdo se může pro druhé skutečně rozkrájet, obětovat jim svůj život a přitom se to s ním nedá vydržet, protože všechno drží ve svých rukou. Nikomu nedovolí, aby měl také rád, nikomu nedá prostor. Jeho láska je takřka dokonalá, až na to, že postrádá vzájemnost, ke které zve Ježíš.

→ Na mnoha biskupstvích pracuje řada úžasných lidí. Lidí, kteří za polovic platu než by dostali jinde, pracují velmi obětavě a s obrovským nasazením. Zároveň ale vytvářejí skupiny a kliky, které spolu příliš nemluví, jedni pomlouvají druhé a místo vzájemné lásky zde vládne vzájemná nevraživost. Ve většině farností je řada obětavých farníků. Lidí, kteří zcela dobrovolně – bez jakékoli odměny – pracují pro farnost v mnoha oblastech. Pokud by se spočetl čas, který věnují farnosti, tak pro některé je to klidně i polovina pracovního úvazku, u důchodců i více. Přesto nezřídka i tito úžasní farníci vytvářejí různé skupiny nebo spolu ten či onen nemluví.

→ Ďábel totiž moc dobře ví, jak nebezpečnou zbraní je vzájemná láska učedníků Ježíše Krista a proto se snaží naší vzájemné lásce stůj co stůj zabránit. To, že se někdo obětuje, to že nějaký jednotlivec má rád, to není tak nebezpečné. Vzájemná láska v rodině, ve farnosti, na biskupství … to je něco z čeho má ďábel hrůzu. Když už mne nedokáže odvrátit od toho, abych měl druhé lidi rád, tak mne ponouká k tomu, abych snižoval lásku těch druhých a bojoval proti nim.

→ Vzájemná láska existuje od věčnosti mezi Otcem, Synem a Duchem svatým. Je to ta největší síla, která nese svět. Je to láska, kterou na zem přinesl Ježíš a ke které pozval své učedníky a ke které zve i nás: „Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy.“

→ A tak se všemi svými chybami a hříchy – s vědomím vlastní nehodnosti – chci nás povzbudit ke vzájemné lásce. Nemusíme dělat, kdo ví co. Možná po nás Bůh chce něco nového, ale možná také nějakou úžasnou aktivitu máme ukončit. Není totiž nejdůležitější, co všechno pro Boha, pro farnost, pro své blízké konáme, ale daleko důležitější je, zda je mezi námi vzájemná láska. Pane pomoz mi, ať si na to vzpomenu, až mne někdo naštve nebo až mne přepadne závist.