Jednání o nové vládě, která se vedou, jsou prý především o programových prioritách, ale mnozí tuší, že spolu s tím běží také jednání o obsazení ministerstev. Někteří si myslí, že přes všechny proklamace, je nakonec boj o obsazení ministerstev ten klíčový. Tyto názory jsou dány zkušenostmi s lidmi. Ani mezi apoštoly to nebylo příliš jiné. Synové Zebedeovi přišli za Ježíšem a žádají: „Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici.“

Také o to, kdo bude pražským arcibiskupem, se prý vede boj. Nevím, ale docela bych tomu věřil. Myslím, že i zájemcům o stolec sv. Vojtěcha by Pán Ježíš řekl: „Nevíte, co chcete.“ Ono totiž opravdu není o co stát. Úkoly pražského arcibiskupa narůstají, doba je stále více nejistá a nepřátelství k církvi se zvětšuje. Je třeba se modlit, aby se pražským arcibiskupem stal ten, komu je to připraveno od Nebeského Otce, aby to bylo v souladu s Boží vůlí, a ne Boží dopuštění.

Jenže to dnešní evangelium není určeno jen mocným ve státě nebo odpovědným v církvi ale nám všem. Každý chce někdy vyniknout, být velký, být první: Někdo v rámci své práce, někdo mezi přáteli, někdo ve společenství církve, někdo v nějaké zájmové aktivitě, někdo v rodině, někdo ve vzdělání, někdo v dovednostech, někdo ve svatosti, … Pán Ježíš neříká, že je to samo o sobě špatně, ale dává radu, jak se s tím vyrovnat: „Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech.“

Když Ježíš mluví o službě, tak mne jako první napadne, jak myl při poslední večeři apoštolům nohy. Dělal tuto otrockou práci, On, který byl ještě víc než první. Vykonal službu, která byla potřebná a užitečná, ale ke které se asi nikdo moc neměl. Jistě to bylo něco úžasného, a přesto ta hlavní Ježíšova služba spočívá v něčem jiném, že totiž dal svůj život jako výkupné za všechny. Věříme, že náš Pán a náš bratr Ježíš je ten spravedlivý služebník, který ospravedlnil mnohé, neboť sám nesl naše viny. Kristus dal na usmíření svůj život.

Většinou rozumíme tomu, že můžeme Pána Ježíše následovat v jeho službě, když umýval apoštolům nohy. Asi to obvykle nebude znamenat mytí nohou, ale ujmout se té služby, která není nijak prestižní a do které se nikomu moc nechce v naší rodině, v naší kanceláři, v naší továrně, v naší třídě, v naší farnosti atd. Můžeme ale Krista následovat v tom, že dal svůj život jako výkupné za všechny? Pán Ježíš to přece udělal jednou pro vždy.

Ano, Kristus nás smířil s Bohem jednou pro vždy, a přesto apoštol Pavel píše Kolosanům: Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev. (Kol 1,24) Pokud dokážeme nabídnout bolesti a těžkosti, které prožíváme Bohu, pokud je dokážeme spojit s utrpením Pána Ježíše, pak je to opravdu ku prospěchu celého společenství církve. To je něco, co není v drtivé většině případů vůbec vidět, a přesto je to služba velmi potřebná.

Až nás zase přepadne touha někde vyniknout a něco dokázat, tak se zamysleme nad tím, kterou službou bychom mohli pomoci, ke kterému umývání nohou jsme pozváni, k jaké otrocké práci. Až přijdou nějaké těžkosti, bolesti a problémy zkusme prosit o dar radosti, kterou měl apoštol Pavel. Víme, že bolesti potkávají všechny lidi – věřící i nevěřící. My ale máme tu krásnou příležitost s Boží pomocí dospět k tomu, abychom řekli, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap. Víme, že to má smysl: má z toho prospěch jeho tělo, to je církev.

Nezáviďme těm, kteří se perou o přední místa. Nebuďme z toho rozmrzelí jako apoštolové, vždyť ti lidé si skutečně často neuvědomují, co chtějí. Přijměme Kristovo pozvání k službě, přijměme i pozvání k účasti na jeho utrpení. Máme totiž velikou naději, kterou vyjádřil apoštol Pavel v listu Římanům: Neboť jestliže jsme s ním srostli tak, že jsme mu podobní v jeho smrti, budeme mu tak podobní i v jeho zmrtvýchvstání. (Řím 6,5)