Dnešní text nabízí opět Ježíšův křest, ale z jiného pohledu. Otevírá se pohled i Janovi – ten sice Ježíše zná z rodiny, ale v tu vteřinu ho „uvidí“ poprvé jinak. Možná v rodině od mámy Alžběty slyší leccos, ale teď dělá vlastní zkušenost: „Je to Von!“

Beránek a dárce Ducha, to jsou dvě označení, která Jan používá k popisu, kým Ježíše je a proč je to Ten slíbený. Ježíš je pokřtěný, a to slovo se tehdy ještě nepoužívalo v tom náboženském významu, ale to slovo babtizó znamenalo obyčejně ponořit, nechat nasáknout, macerovat. Když barvíř ponořil látku do barvy, proběhlo baptizó – látka nasákla novou barvu, až se stala neoddělitelnou součástí její struktury.

Ježíš byl prodchnutý duchem – plně pohlcený, nasáknutý, plný Ducha. Vždyť On je Kristus -Řecky Christos, z Hebrejštiny Mesiáš a v češtině to znamená Pomazaný. To, že je Ježíš pomazaný Duchem svatým je nezbytnou součástí jeho identity a zároveň poslání. Kristus přijímá Ducha, aby jej mohl dávat nám. Ježíš je tedy představen jako nositel a dárce Ducha. Zároveň je označen jako Beránek Boží, který snímá hříchy světa. Nemusíme vidět tyto dvě „funkce“ odděleně: on snímá hřích světa právě tím, že dává Ducha. Spása má dvojí úlohu: negativní (co odstraňuje – hřích) a pozitivní (co dává – Ducha a božský život).

Spása není jen člověk mínus hřích, ale hlavně člověk plus Duch. Ježíš neodnímá hřích tak, že by zanechal volné místo, prázdno: on vkládá do očištěné nádoby srdce nový obsah, nový život, nového Ducha. Naše záchrana je v naplněném životě.

Ježíš totiž není jen pokřtěný, ale všechny čtyři evangelia o něm mluví že je Křtitel Duchem svatým. Tedy že tento proces absorbace Ducha se má šířit skrze Ježíšovy následovníky – nás. Tak jak je v Janově třetí kapitole (J 3,5) Potřebujeme se znovuzrodit z vody a z Ducha – potřebujeme tedy příjmout křest vodou na očištění hříchů, ale také křest Duchem na posvěcení a naplnění.

Ježíš byl nasáknut Duchem svatým. Byl prostoupen Duchem svatým maximálním způsobem a ukazuje nám co to znamená žít pod vlivem Ducha svatého. Učí nás spolupracovat s Duchem. A je fascinující že skrze náš křest máme toho samého Ducha svatého který tenkrát sestoupil na Ježíše a kterého poté dal svým učedníkům. Je to ten samý Duch – né dietní verze, nebo vyčpělý po 2000 letech, ale Duch svatý, který oživuje a který nám připomíná kým jsme – milované Boží děti.
My, kteří jsme byli pomazáni stejným Duchem jako Ježíš jsme tedy malí Kristovci (pomazánci) – slovo křesťané je odvozeno právě podle tohoto. Být křesťanem bez Ducha svatého nejde. Otázka není jestli mám Ducha svatého, ale jestli Duch svatý má mě.

Ponořit se do Ducha svatého a nechat se jím prodchnout. Tedy né jen okořenit, nebo trochu dochutit, ale zásadně zvnitra přeměnit.. A to také ale záleží na nás – chci to? A nechám se? Představte si kámen a houbu. Přestože se obojí dá pod vodu, tak po vytažení se oboje bude jevit jinak. Je můj život kamenný, nebo jako houba na Ducha svatého a Boží věci?…

Nechat se tvarovat v Božích rukách… Když se podíváme na životy světců, tak skoro u všech jde najít v jejich životech nějaký okamžik zvláštní Boží milosti.. Nějaký mystický zážitek, dotek, potkání se s Bohem tváří v tvář, přemožení Jeho láskou.. můžeme tomu říkat různě, a v kontextu dnešního evangelia se nebojím použít toho pojmu: křtu Duchem svatým.. Tedy prostě osobní hluboká zkušenost Boží lásky vylité do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám je dán (Řím 5,5) Tedy „nasáknutí Boha“

A jsem přesvědčený že toto není jen pro světce, ale naopak že být světcem bez toho je nemožné. Dotyk Boží blízkosti nás vede k touze po svatosti a po proměně života. Svatost není výkon v morálním tělocviku, ale o tom být v nastavení očekávání Božího doteku a z těchto doteků poté žít a přinášet je dále.

A já si troufám podobně jako Jan Křtitel v evangeliu svědčit, že jsem to viděl. Viděl jsem, jak přichází Duch svatý a proměňuje životy zásadním způsobem. Zažil jsem to na svém a na stovkách dalších, jak to vypadá když Boží Láska je na nás vylévána tak, že jsme jí křtěni – namáčeni.. (prostor pro osobní svědectví)

O křtu Duchem by toho šlo říkat mnoho, ale je to stejně nejlepší zažít. A nejen to, ale zažívat, protože z Písma vychází, že to nemá být jen jednorázová zkušenost, ale neustálé obnovování ohně, který nám byl ve křtu dán. Taky přirovnání s houbou nemá vést k depresi, že já jsem teda určitě ten kámen. Naopak. Možná jsme se za ty roky obalili vrstvou betonu, abychom přežili zklamání nebo bolest. A ta Boží voda stéká jen po povrchu. Ale Ježíš – Beránek – přichází právě proto, aby tyhle nánosy očistil a udělal z kamene zase houbu.

Při Ježíšově křtu se nebe rozevřelo. A už nikde v Písmu nenajdeme „a zase se zavřelo“ Nebe zůstává otevřené. Při našich křtech vstupujeme do toho, co to znamená.. To nebe, které bylo Adamovým pádem uzavřené, se Ježíšovým povstáním znovu otevírá. V Ježíši Kristu máme přístup do Božího království. Bůh je nám k dispozici a nabízí nám svoji Lásku. To že jsme Boží milované děti platí i pro nás. To že máme nebe otevřené platí i pro nás. To že snáší Duch jako holubice platí i pro nás. Záleží jen na mě, jestli dovolím Bohu, aby se to dělo. Nechme Krista, který je Beránek Boží aby, z nás sňal náš hřích a vykoupil nás a dovolme také Kristu, dárci Ducha Svatého, aby nás naplnil svým Duchem a spasil. Prosme o Janovský „Je to Von! moment.