Během Svatého roku 2025 by měl být svatořečen bl. Calrlo Acutis, který v 15 letech náhle zemřel na leukémii. Důvodem pro jeho svatořečení nejsou jen uznané zázraky a to, že se jeho tělo nerozkládá, ale daleko více jeho život. V sedmi letech poprvé přijal Krista přítomného v Eucharistii a snažil se ho přijímat co možná nejčastěji. Často také před nebo po mši svaté rozjímal před svatostánkem. Jednou týdně chodil ke zpovědi. Ve 12 letech byl biřmován. Jeho koníčkem bylo cestování a počítače. Staral se o přátele z rozvedených rodin, zval je do svého domu, aby je podpořil a potěšil. Hájil práva zdravotně postižených, a i ve škole se zastával zdravotně postižených vrstevníků. Rád cestoval, z poutních míst nejraději navštěvoval Assisi.

→ Od 11 let projevoval soustředěný zájem o eucharistické zázraky, začal je sepisovat, katalogizovat a když se v roce 2005 naučil programovat, vytvořil pro ně webové stránky s vlastním komentářem (MIRACOLI EUCARISTICI:Mostra Internazionale Ideata e Realizzata da Carlo Acutis e Nicola Gori). Ohledně eucharistie mimo jiné Carlo Acutis prohlásil: „Eucharistie je mojí dálnicí do nebe.“ Na jeho životě se naprosto zřetelně naplnila Ježíšova slova: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný …“

→ Závěr Ježíšovi řeči v Kafarnau, tak jak jsme jí slyšeli dnes, mluví jasně o eucharistii. O svatém přijímání jako doslova „o žvýkání masa – těla“. – „Když nebudete žvýkat maso Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.“ Ježíšovo poměrně naturalistické vyjadřovaní vylučuje zduchovňující výklady. Tady už nejde o to, že Kristus se nám duchovním způsobem dává za pokrm. – Někdo řekne, že je živ z moudrosti svých předků a jiný že se živí Kristem.

→ Tady jde o něco jiného a Ježíš to opakuje v různých obměnách několikrát: „Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj …“ V eucharistii jde o podstatnou přítomnost Krista – jeho těla a krve. Tady nejde jen o to, že si řekneme, že pro nás tento kus chleba znamená něco jiného, ale on se skutečně stává něčím jiným.

→ Samozřejmě vnější vlastnosti zůstávají zachovány a to, co se mění je podstata, tedy to, co daná věc je. Už to není kus chleba, ale Kristovo tělo. Ježíš je zde samozřejmě přítomen na způsob podstaty, takže když lámu sv. hostii, tak Ježíši neubližuji. Kristus je pak v eucharistii přítomen jen do té chvíle, pokud trvají vnější vlastnosti chleba a vína. Tedy v rozmočeném chlebu již Ježíšova podstatná přítomnost není. Věříme, že pak Kristus je přítomen i té nejmenší viditelné částečce, a proto třeba po přijímání na ruku je dobře se na ní podívat, zda tam nezůstala eucharistie a případně i drobeček důstojně přijmout.

→ Eucharistické zázraky jsou pro některé teology problémem: má se přece měnit podstata a ne vlastnosti. Ovšem pro nás obyčejné křesťany jsou velkým povzbuzením ve víře. To, že se ve světě odehrálo přes 130 zdokumentovaných eucharistických zázraků, je úžasné. Ježíš dobře ví, že naši víru provázejí pochybnosti a chce nám pomoci. V dějinách církve na různých místech světa opakuje skrze eucharistické zázraky: „Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj …“

→ Na závěr bych si přeci jen dovolil vzít do ochrany výklad Kalvína a dalších reformátorů, kteří v tomto textu vidí přijetí Ježíšova způsobu života – nejde tu o jeho tělo jen tak, ale o tělo, obětované za život světa. Jeho usmrcené, na popravišti vydané tělo je oním pokrmem. Jde především o spojení s Kristem – jeho smrtí a vzkříšením.

→ Katolický důraz na podstatnou přítomnost Pána Ježíše v Nejsvětější svátosti nás někdy může vést k tomu, že se zastavíme u eucharistie, že si začneme myslet, že pokud chodíme na mši sv. a ke sv. přijímání, tak už nic dalšího není potřeba. Svátosti přece působí svou vnitřní silou! Ano, svátosti působí svou vnitřní silou, ale tam, kde jim nejsou kladeny překážky. Nejde jen o to chodit k přijímání, ale žít z Krista. Jak jsme to slyšeli: „Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne.“ Máme žít z Ježíše a žít s Ježíšem, tak jako on žije ze spojení s Bohem Otcem. Nestačí žvýkat Kristovo tělo, ale je třeba, aby eucharistie živila naše hluboké spojení s Kristem.