Misijní neděle, evangelium Mt 28,16-20

Kdo z vás by chtěl plnit Boží přikázání? Přestože to není vždy jednoduché, tak přikázání jsou v první řadě dobrá pro nás samotné. Není to jen o tom, jaký to má dopad na druhé, ale pro vlastní dobro. Jde o ideál, který chceme i pro sebe. Nezabíjet je pochopitelně prospěšné pro naše okolí, ale vražda nejvíc zabíjí moje srdce. A i čistě sobecky pro své dobro bychom neměli chtít někoho zabíjet.. Přikázání jsou tedy především pro nás.

Dnes jsme slyšeli jedno veliké Boží přikázání – jděte, ohlašujte evangelium. Při čtení Nového Zákona je tento rozměr neoddiskutovatelně přítomný – přinášet druhým radostnou zvěst, je něco, co má dělat každý křesťan.. A to nejen kvůli druhým, ale vlastně v první řadě pro nás samotné. Jsem přesvědčen že naše misijní myšlení ke Kristu přivede nejvíce nás.

Misijní neděle se tedy netýká jen černoušků v africe, ale každého z nás.. A dokonce to není jen o podpoře misionářů, ale také o tom příjmout, že se mě to týká. A když to Ježíš chce po každém, tak taky každý je k tomu disponován. Přestože existuje speciální povolání k evangelizaci, tak v základu je na každém jednom z nás žít víru tak, aby se stala svědectvím pro tento svět.

Máme nejúžasnější zprávu celého vesmíru, že Bůh o Tobě ví.. Už to stačí jako důvod, proč se o tom dělit.. „Našel jsem život! A život může najít i Tebe.“ Boží lásku můžeme příjmat stále dokola, znovu a víc, ale zároveň by nám nemělo být jedno, že ji naši sousedé, přátelé anebo rodina neznají a nežijí v ní a z ní.

Evangelizace neznamená přesvědčovat, poučovat, lovit nebo nutit.. Je to o tom všimnout si, pomoct, usmát se, být nablízku, prostě milovat.. Nejde to na sílu, ale jde prosit Pána ať mi dá lásku pro druhé – a pozor, varování – on dá.. Promění naše srdce svojí láskou. Bohu nejsou jedno lidé vedle mě…

A teď to řeknu trochu tvrdě, ale když my nepůjdeme ven, nikdo nepříjde dovnitř. Ale nejen že se lidé nedozví o možnosti záchrany, ale myslím, že jaksi nikdo nebude chtít dovnitř, protože vaukově uzavřené křesťanství není vábivé… Je lákávé být členem našeho společenství, nebo spíš, když se někdo pokusí přiblížit, narazí na zeď moralizování, odsuzování a nezájmu? Potkají lidé přicházející do našeho kostela místo přijetí a nezištného zájmu, nebo jen „to je moje místo!“ nebo „co tenhle tady chce?“ a opovržené pohledy..

A půjdu dál v nepříjemných otázkách: Znám osobně někoho, kdo tu ještě před rokem nechodil? Jaký obraz o Bohu a církvi dostávají moji blízcí skrze můj život? A co soused v lavici? Jak se vlastně jmenuje a jak se asi tak má? Poradím – dá se na to zeptat a obvykle to ani nebolí…

Pokud jste mě už párkrát slyšeli, tak víte že bych teď mohl říkat různá svědectví a příběhy co jsem někde zažil, nebo slyšel… Dnes ale nebudu říkat svědectví, spíše bych chtěl abyste vy měli svá svědectví a příběhy..

Nečekejme že příjde nějaký supermisionář, který to vše vyřeší a všechny osloví. Nikdo neosloví všechny.. Člověk se může snažit sebevíc a přesto nezvládne být pro všechny.. Ale my všichni můžeme být opravdu pro všechny.. Jen všichni osloví všechny. Pokud se budeme vzájemně povzbuzovat a držet, opravdu se reálně může něco proměnit. A je to fakt tak obyčejné. Zkusme dnes po mši přijít s úsměvem za někým koho neznám a jen ho pozdravit a popřát pěkný den. A když to se to stane opravdu nastavením všech, tak pak budeme všichni povzbuzeni, protože se prostě bude šířit Láska a to má být poznávací znamení nás křesťanů. Zkusme dát Bohu šanci, aby skrze nás mohli Bohu dát šanci další lidé.