Skupiny dětí a mladých lidí, které tu a tam přijedou na faru do Nymburka se podle úklidu dělí do dvou skupin. Ty, které se snaží, aby po jejich odchodu fara vypadala lépe, než když přijeli, a ty, které snaží, aby to nebylo o moc horší a na některé věci raději upozorňují předem slovy: „Ale to už bylo.“ Nebudu se tajit s tím, že jsou mi sympatičtější ty první, a to i tehdy, když se při úklidu něco rozbije anebo se vyhodí pojistky.

→ U toho úklidu tomu asi rozumíme všichni, ale nechováme se někdy jako ti, kteří se snaží jen zachovat to, co bylo, ve věcech víry? Nejednáme jako zarputilí ochránci tradic, které jsme přijali od svých otců a neporušené předáváme dál? Nezakopali jsme poklad víry někam do země, raději se ho nedotýkáme a v běžném životě ani nepoužíváme?

→ Tak jako je 24. kapitola Matušova evangelia výzvou k bdělosti, tak jako bylo evangelium z minulé neděle o 10 pannách výzvou k vytrvalosti a trpělivosti, tak je to dnešní evangelium výzvou k aktivitě. Tyto věci se navzájem doplňují. Čekání na druhý příchod Krista neznamená, že by se jeho učedníci měli stáhnout někam do ústraní. Naopak toto čekání je příležitostí něco dělat.

→ Ten, kdo nedělá nic má často pokřivený obraz Boha. Z jeho obrazu Boha jde strach, je tvrdý a nesmlouvavý. Je to Bůh tyran, který se zjeví v okamžiku smrti, která také sklízí, kde nesela, a sbírá, kde nerozsypala. Je to obraz Boha, který nic neodpustí a nikoho nešetří. Běda, kdybychom něco zkazili, kdybychom něco udělali trochu jinak, než jak je to správné, kdybychom něco řekli trochu jinak, než jak to má být řečeno.

→ Jenže jediný tento služebník byl odsouzen. Pokud někdo chce vidět Boha jako krutého tyrana a tomu učí a toto předává dál, tak dobře, ať to tak má, ale i spravedlivý sedmkrát za den zhřeší. Tím pádem takového člověka čeká, že mu bude vzato všechno a bude hozen ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů. I když si pořád myslím, že i ti nejkonzervativnější křesťané budou spaseni, protože konají alespoň ty nejkonzervativnější aktivity. Řečeno slovy podobenství: uložili peníze u směnárníků.

→ Paradoxní je, že pochvaly se dostalo těm, kteří docela riskují. Ten, který dostal pět hřiven, tak získal peníze, které by námezdní dělník nevydělal ani za 80 let – tedy desítky milionů. Dal se do podnikání – tedy také riskuje, že může o všechno přijít. Ono pod slovním spojením „podnikavě jich využil“ si můžeme představit lecos, ale řecké slovíčko (ergazomai) znamená: pracovat, snažit se, namáhat se, vyzískat, vydělat, obchodovat … Tedy rozhodně to nebylo tak, že by první dva služebníci zdvojnásobili pánovo jmění nějakým rychlým způsobem, u kterého by se nemuseli moc namáhat. Konec konců evangelista výslovně uvádí, že pán se vrátil po delší době.

→ Různí lidé dostali různé dary. Jak píše sv. Terezička: „Ježíš mě poučil o tomto tajemství. Dal mi před oči knihu přírody a já jsem pochopila, že všechny květiny, které stvořil, jsou krásné, že nádhera růže a bělost Lilie neberou vůni fialce, ani úchvatnou prostotu sedmikrásce.“ Není tedy úplně podstatné kolik schopností a talentů jsme obdrželi, kolik času a příležitostí nám Bůh dává, ale jak je dokážeme využít. Nemáme být jako ten či onen, ale máme být sami sebou – ovšem sami sebou podle Božího plánu. Jsme odpovědni za dary, talenty a příležitosti, které jsme od Boha dostali – tedy ne za to, co jsme nedostali.

→ Jiří Zajíc si v Katolickém týdeníku povzdechl, že atmosféra v církvi nepřeje výchově k vůdcovství, aktivnímu přístupu v životě a přijímání odpovědnosti. A jako hlavní problém vidí míru důvěry (nebo spíš nedůvěry) a prostor svobody (resp. svázanosti). Konec konců i problém toho třetího služebníka v dnešním podobenství byl v tom, že nedůvěřoval svému pánu a cítil se zcela svázaný. Přístup prvních dvou služebníků ukazuje, že problém nebyl v tom pánu, ale v tom 3. služebníkovi.

→ Někdy máme pocit, že k tomu, abychom využili své talenty v církvi se musí změnit biskup nebo farář a část pravdy na tom je. Sám nejlépe vidím, co všechno bych měl na sobě změnit a na biskupovi to vidím ještě líp. Jenže to, na čem bychom měli nejvíce pracovat je obnovení důvěry. Na 1. místě důvěry v Boha, nedělejme z toho, který je Láska sama tvrdého člověka, a pak i obnovení důvěry vůči všem, kteří slouží v církvi, a bohatě postačí, když začneme s těmi, kdo s námi chodí do jednoho kostela.