Nedávno zveřejněný případ sexuálního násilí na pražském Arcibiskupství v nás zase oživil stálé otazníky, jak se toto může dít ve společenství církve. Jak je to možné, že se v církvi a u církevních představitelů setkáváme s finančními machinacemi, arogancí moci, manipulací, sexuálním násilím a dalšími podobnými věcmi? Jak je to možné, že tam, kde bychom očekávali mimořádné Boží působení, se až příliš často setkáváme s mimořádným působením ďábla? Neměli bychom udělat nějakou reformu nebo spíš revoluci? Nemělo by se to všechno změnit, a to hned? Neměli bychom některé lidi okamžitě vyloučit z církve? A už teď začněme psát seznam!

→ Jenže já žádný seznam psát nebudu. Jistě ten, kdo porušil zákony – státní či církevní – ať je potrestán. Ať se všechny zločiny vyšetří, ať se hledají cesty, jak předejít dalším zločinům, ať se pomůže obětem, jak je to jen možné. Kéž je církev stále bezpečnější prostředí pro všechny atd. To je určitě správné. Ovšem nám nepřísluší vytrhávat plevel – tedy vylučovat lidi z církve. Dokonce i exkomunikovaný stále do církve patří, jen nemůže chodit ke svátostem nebo zastávat nějakou službu v církvi. Jak snadno bychom s plevelem vytrhali i pšenici.

→ Když jsem byl před dvěma týdny v Medugorji, tak jsme slyšeli svědectví Gorana. Jednoho Chorvata, který tam žije se svou manželkou Katkou z Čech už asi 30 let. Jeho život byly drogy, krádeže, pokusy o sebevraždu atd. Okradl i svého tátu, firmu, kde mu táta domluvil práci, a dokonce i v Medugorji to první, co udělal bylo, že ukradl dva nebo tři litry vína. Přesto je dnes z něj člověk, který nějakých 25 let žije spořádaně se svou manželkou, má pět dětí, modlí se, nebere drogy, nekrade ani nedělá nic podobného a jeho současný život je pro mnohé příkladem. To, co se zdálo být plevelem společnosti, se ukázalo jako ta nejlepší a nejkvalitnější pšenice.

→ Mně opravdu hodně vadí, že se často dává do jednoho pytle například kněz, který se před třiceti lety někde zamiloval, měl nějaký poměr na pár týdnů s jednou ženou a to za vzájemného souhlasu, a my to dnes chápeme tak, že zneužil svého postavení. A do stejného pytle dáme člověka, který opravdu surově několik let znásilňoval několik žen. Státní zákony toto naštěstí dobře rozlišují, kéž by to stále lépe rozlišovali i ty církevní a kéž bychom to stále lépe rozlišovali i my.

→ Ano, máme rozlišovat, a přesto naší úlohou není zpochybňovat zaseté zrno nebo rozhodovat o tom, která setba je dobrá a která špatná. Nejpodivnější roli v tom podobenství o plevelu na poli mají služebníci. Nebyli ani při setbě, tu zasel hospodář, nebudou ani při sklizni, tu pán svěří jiným žencům. Nejsou ani dobrou ani špatnou setbou, ale stavějí se jakoby nad ní, jako ti, kdo o té setbě mají rozhodovat. Zpochybňují setbu, ale hospodář trvá na tom, že byla dobrá a že se teď nebude dělat nic. Služebníci jsou takovou postavou, která nikam nepatří a zdá se, že jsou k ničemu, jenže se hodně podobají nám, kteří chceme rozhodovat o tom, kdo je dobrý a kdo špatný. Ovšem tak jako ti služebníci, kteří chtěli vytrhávat plevel, máme i my jedinou možnost zařadit se mezi dobrou nebo špatnou setbu, mezi pšenici nebo plevel.

→ Ano, mezi pšenicí roste i plevel, a na některých místech ho roste trochu víc, ale přesto mluvíme o poli pšenice, a ne o poli plevele. Ta pšenice na poli církve značně převažuje. Když jsem viděl uklizenou farní zahradu v Sadské a špejchar, kde udělali farníci brigádu, tak jsem si říkal: „Ano, to je církev.“ Když jsem zažil seminář Život v Duchu, farní tábory, různá setkání mládeže, farní dny, potravinovou sbírku, dary některých lidí, modlitební setkání, touhu dětí a mladých po eucharistii … Tak jsem si říkal: „Ano, to je církev!“ Pane Ježíši pomoz mi, abych se nestavěl do role služebníků, kteří chtějí rozhodovat, pomoz mi být pšenicí. Dej ať nepřestávám věřit, že jsi zasel dobrou setbu – ať mě neodradí plevel.