„Drazí v Kristu! Žijme tak, jako bychom měli již dnes zemřít, žijme pečlivě jako moudří a vykupujme si časem vezdejším život věčný. Čiňme dobré, dokud máme čas, aby Pán nás vzal na svou pravici.“ To jsou slova kněze Josefa Toufara z konce roku 1949, tedy 2 měsíce předtím, než byl umučen k smrti…

Téma smrti se týká každého z nás. Nejenže se musíme vyrovnat s vlastní smrtelností, ale také s tím, když odcházejí naši blízcí.

Přestože mám moc rád, co Bůh dělá tady a teď, tak to nejlepší nás čeká pak. Přestože můžeme zažívat Boží působení, tenhle svět není nebe. Hledat nebe na zemi není křesťanské… Nemůžeme zavírat oči před tím, že se dějí těžké a zlé věci. Války, katastrofy, nemoci, nehody, zlí lidé, smrt… S tím vším se musíme každý nějak vypořádat. Já teď nechci vysvětlovat proč je zlo, ani jak se Bůh umí se zlem vypořádat.

Chci spíš přemýšlet co my s tím máme dělat. Tím že nevím a nemám v rukách se otevírá prostor, který buďto vyplním beznadějí nebo nadějí. Čím víc narážíme na bezbrannost před tímto životem, tím větší prostor nejistoty se vytváří… A jak ho plním? Při těžkostech a nejistotě, jsem plný naděje, nebo frustrace? Při potkání se s bolestí, vede mě to k Bohu nebo od Boha?…

Věřím ve vzkříšení, věřím, že skrze Kristův kříž máme nový život, který je neukradnutelný a že Ježíš je tou nadějí, která je pevná, protože není z tohohle světa. Ale je to naděje uchopitelná, protože je v tomhle světě.

V momentech, kdy se všechno na světě hroutí – a jakože všichni někdy podobné chvíle zažíváme – můžeme se opřít o tu naději která neklame. Však to je pointa naší víry – život věčný s Bohem. Ano život věčný už začal, ale hlavně bude pokračovat. Křesťanství není berlička a falešná útěcha že „všechno bude dobrý“ ale je o tom že Bůh je dobrý nezávisle na okolnostech. A některé věci se nevyřeší tady na tomto světě. Jsou bolesti, které na této zemi nepřestanou bolet. Ale to by nás nemělo rozhodit. Slovy svatého Pavla: „Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí.“ (1Kor 15,19)

Naše naděje přesahuje to, co se tu děje okolo nás. Naše naděje je tak velká že překračuje hranice smrti a zve nás dívat se na náš život s Boží perspektivy.

Mojí nadějí je Ježíš Kristus. To Jemu patří celý můj život, tedy i okamžik mé smrti. To Jemu patří vše, co prožívám, tedy i vítězství a prohry. A vím, že to je ta pevná naděje, které se můžu držet ať už se děje a bude dít cokoliv.

A když si připomínáme všechny věrné zemřelé, je dobré si připomenout, že věrným životem si připravuju na věčný život. Často se říká život je krátký je potřeba si ho užít, ale spíš by se mělo říkat věčnost je dlouhá, je potřeba se připravit. Nejlepší přípravou na život věčný je život v naději už teď. Proto se chci modlit za to, aby nás Bůh naplnil svojí nadějí.

Pane dej nám prosím svoji naději. Dej nám Tvoji perspektivu a pohled z nebe… Amen