„Duše teď se rozlétni, ke svatému kříži, kde na hoře obětní Otcův hněv Syn smíří.“ Jak rozumět této větě z oblíbené kancionálové písně č. 516, jak rozumět různým podobným textům o rozhněvaném Bohu Otci, který jako by potřeboval vidět smrt svého Syna na kříži, aby se uklidnil a lidem odpustil? Jak jim rozumět? Brát je jako určité podobenství skutečnosti, která překračuje naše chápání. Pokud je budeme brát doslova, tak jim rozumíme špatně a překrucujeme skutečnost.

→ Boha nemůžeme popsat, tak jak je možné popsat vzhled člověka nebo zvířete nebo gravitaci či Archimédův zákon. Boží skutečnosti nejsou proti rozumu, ale překračují naše chápání. Jen si zkuste představit, jak byste člověku ze 13. stol. popisovali počítač, internet nebo umělou inteligenci. Nejspíš byste ty věci přirovnávali k věcem, které ten člověk zná, mluvili v podobenstvích. Pokud by ten člověk, ale pak začal chápat internet jako obrovskou knihovnu propojenou holubí poštou s celým světem, tak by ani netušil, jak daleko je od pravdy, kterou jste se mu snažili popsat. Ježíš v evangeliích často mluví v podobenstvích a bylo by chybou vnímat je doslova nebo přisuzovat jednoznačný význam každému detailu.

→ O Bohu je daleko jednodušší říci, jak to není, než jak to je. Proto je tak často učení církve formulováno v tomto stylu: Kdo by prohlásil, že člověk může být ospravedlněn bez božské milosti skrze Ježíše Krista na základě svých skutků, konaných ať silami lidské přirozenosti nebo skrze učení Zákona, ten nechť je vyobcován. (Tridentský koncil, dekret o ospravedlnění, kánon 1.) Bible, biskupové prvních století i učení církve vymezuje zásadní mantinely toho čemu věříme nebo spíš poukazuje na to, čemu nevěříme, co už je fakt za hranou, co je mimo.

→ Pokud čteme o Božím hněvu, který usmířil Ježíš svou smrtí na kříži, tak je to určitý obraz, který byl třeba nějakým způsobem blízký našim předkům. Bible na více místech mluví o Božím hněvu, ale i to je jen určitý obraz, a je jasné, že Ježíš svou smrtí přinesl obnovení vztahu člověka s Bohem – a to je řečí obrazu smíření hněvu.

→ Mně osobně je bližší obraz dobrého Pastýře, který jde za ztracenou ovcí až na dno propasti, do bahna a trní, který za námi přichází tam kde jsme uprostřed tragédií, nemocí, smrti, hříchu … Bůh na nás nehuláká někde ze shora a nevysvětluje, co všechno musíme udělat, protože bychom tomu jednak nerozuměli a jednak to stejně nedokázali, ale Bůh přichází v Ježíši Kristu za námi, ať jsme kdekoli, ať už jsme udělali cokoli, ať jsme se jakkoli od Boha vzdálili. Není žádná situace, do které by Bůh skrze Kristův kříž nevstoupil. Dokud žijeme, tak nikdy nemůžeme být tak daleko od Boha, aby nás Ježíš nenašel, nevzal na ramena a nedonesl nás do bezpečí.

→ Také slova z dnešního čtení z listu Kolosanům můžeme chápat různě. Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev. Můžeme to vnímat tak, že nám Ježíš dává účast na své jediné a definitivní oběti, podobně jako P. Marii stojící pod křížem, jejíž duši pronikl meč.

→ Ale mně osobně v tuto chvíli slova o doplnění toho, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap spíše připomínají ředitele křesťanského dívčího tábora v Texasu Richarda „Dicka“ Eastlanda, který zahynul při nedávných povodních. Jeho dům se sice nacházel mimo tábor nad úrovní povodně, když ale voda začala stoupat vydal se do potápějícího se areálu, aby vysvobodil dívky, jež proud uvěznil v chatkách. Tento 74letý majitel a ředitel tábora Mystic, který vedl více než 50 let, zemřel tak jak žil v souladu s heslem, kterým zahajoval každý tábor: „Zvon není zvon, dokud nezazvoní. Píseň není píseň, dokud ji nezazpíváte. Láska není láska, dokud ji nerozdáte.“

→ Přes všechnu lidskou tragédii si dovolím tvrdit, že „Dick“ si vybral nejlepší úděl a ten mu nikdo nevezme. Zůstal u Ježíšových nohou a naslouchal mu i ve chvíli, kdy Kristus šel zachraňovat své ovce, aby z těch, které mu Otec dal, nezahynul ani jediný.