Sestry a bratři, trochu si odpočiňte… To říká Ježíš svým učedníkům a tedy i nám. A tak pojďme opravdu chvíli spočinout u Ježíšových nohou. Na chvíli zahodit všechny starosti i to, kolik dovolených ještě musíme stihnout.. A prostě chvíli jen být s Ježíšem a nenechat se ničím rušit.

Ježíš nařizuje odpočinek po náročné misi, o které jsme četli minulou neděli. Vyslal apoštoly aby ohlašovali příchod Božího království a oni teda opravdu vyrazili, hlásali a i uzdravovali – k překvapení všech, a myslím že i samotných učedníků.. Prostě si zažili svoji první tréninkovou výpravu, dokud byl Ježíš ještě s Nimi a poté následuje chvíle odpočinku s Ježíšem. Sdílení zážitků, analýza výkonu a možná i elektronická tužka.

Proč byli unavení? No, z mise, na kterou je Ježíš poslal. Ze služby – z toho co měli dělat. Cílem ale není jen pracovat pro Ježíše, ale být s Ním. Vztah s Ježíšem, je víc než Mu sloužit. A proto se Ježíš stará o své svěřence. Nechce z nich mít roboty na službu, ale přátele, o které pečuje. A Ježíš se zajímá o to, co prožili. A to stejné platí i pro nás. Ježíš se zajímá o naše prožívání. Jde mu o to, co se děje v našich životech. Zajímá se a i stará.

Pro Boha jsem důležitější já, než moje služba. Jde mu víc o Tebe, než o to, co děláš. Můžeme odpočívat, protože náš život nestojí na práci, ale na tom, kým jsem – milované Boží dítě. Díky tomu můžeme i odpočívat bez výčitek, protože Bůh nás má rád úplně stejně po promrhaném dni, nebo po dvacetihodinovém pracovním zápřahu. Jeho Láska je maximální a závislá jen a jen na Jeho rozhodnutí, nikoli našich zásluh nebo chyb.

Téma, které na mě z dnešních textu vysvítá tak je téma sjednocení. Bůh přichází do každého rozdělení se svojí jednotou. Shromažďuje všechno rozptýlené. Někdy žijeme v takové mentalitě škatulek. Mám krabičku na práci, rodinu, odpočinek, Pána Boha.. A tyhle různé světy se snažíme držet pohromadě tím, že je pečlivě rozlišujeme. Teď pracuju. Teď odpočívám. Teď jsem věřící a teď jsem zase normální.. Tohle je můj „duchovní život“ a zbytek ten normální..

Ale Ježíš přináší sjednocení i do našich životů. Chce sjednotit náš odpočinek s prací. Bůh nemá být částí našeho života, ale tím Hlavním. Né jen sou-částí ale základem. Víra se netýká jen duchovního života, ale celého života… Říkáme si, proč se některé věci v našem životě nedaří? A možná je to tím, když držíme Ježíše pevně zamčeného v kostele. Ale Bůh chce prostoupit celý náš život. Sjednotit nás do naší pravé a úplně podoby.

Moc bych si přál, abychom jako křesťané byli stejní v neděli dopoledne jako v pondělí večer. Nejde jen o to si tu v kostele odsedět hodinku, ale aby to, co tu slyšíme, říkáme, zažíváme mělo praktický dopad na náš život. Aby se stalo realitou „jděte ve jménu Páně“ Tím je jasně pojmenovaný úkol stát se Božím zjevením pro tento svět. Přinést Jeho lásku všude tam kam vkročíme. A pro to potřebujeme svoji víru dostat z kostela. Nenechat uzavřenou ve škatulce, ale dovolit Bohu, aby prostoupil celý můj život. Abychom žili celistvým stabilním životem. Abychom dokázali vnímat Boží přítomnost takovou, jaká je – vždy a všude. Nejsme za všech okolností stejní – jinak mluvím se spolupracovníkem a jinak s dětmi, ale buďme v našem životě jednotní. Opravdová jednota totiž vyžaduje rozmanitost. Boží Trojice je takovým krásným příkladem. Bůh Otec není Ježíš, a přesto jsou jedno.

A tahle naše vnitřní jednota se poté překlopí do vnější jednoty s druhými lidmi. Nemusím souhlasit pro to abych mohl milovat. Nemusíme být stejní pro to, abychom mohli být spolu. Nemusím být uražený kvůli rozdílům, ale můžu se nechat obohatit jinakostí. Trojice může sjednotit napjatosti v nás.

Nechme se sjednotit silou Boží Lásky. Dovolme Ježíši aby naplnil náš život. Do všech zákoutí našich srdcí nechme proudit Jeho Lásku, která dává pravé odpočinutí. Amen.