Celý svět s obavami sledoval, jak Taliban během pár dní obsadil Afganistán. Nikde nenarazil na odpor. Všichni se bez většího boje vzdaly. Kábul nepadne někdy koncem září, jak se myslelo, ale padl již před týdnem. Zůstala jediná provincie, která je mimo vládu Talibanu: údolí Pandžšír. Utkvěla mi slova jedné afgánské ženy: „Přece svět nemůže Afganistán jen tak nechat!“ Jak se ukazuje, tak může. Znovu vystupuje bolestivá pravda, kterou hlásal už prorok Jeremiáš: Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! (Jer 17,5)

→ Spoléhat se na lidi je samozřejmě možné, ale jen do určité míry. Důvěra v člověka nikdy nemůže být absolutní. Vzájemné odevzdání manželů jakoby porušuje toto pravidlo, ale zde nejde jen o spolehnutí se na člověka, zde se dovoláváme Hospodina: K tomu ať mi pomáhá Bůh. Bůh je zde nejen pomocníkem, ale i garantem, tím, kdo tvoří pouto lásky, a dává sílu podle něj žít.

→ Mnozí lidé poučeni zkušenostmi už nespoléhají na nikoho a nikomu nechtějí sloužit. Říkají, že se spoléhají jen na sebe, což mi přijde dosti bláhové, a tvrdí, že neslouží nikomu, což mi přijde nemožné. Spoléhat se jen na sebe je opravdu poměrně pošetilé. Stačí si jen vzpomenout kolikrát člověk nedodržel různá předsevzetí apod. Stačí si vzpomenout na různá zklamání ne z druhých, ale z toho, jak jsme se zachovali my sami. Řekl bych, že bez dlouhého přemýšlení vyjmenuji docela dost lidí, kteří jsou spolehlivější než já.

→ Nesložit nikomu a ničemu se podle mě nedá. Ďábel sice řekl: Nebudu sloužit! Přesto svým způsobem se stal otrokem své vlastní pýchy. Pokud my odmítneme sloužit Bohu, nebudeme se zajímat o Boží vůli, nebudeme se řídit jeho přikázáními, tak to sice můžeme udělat. To ovšem neznamená, že nebudeme sloužit nikomu. Budeme otročit ďáblu prostřednictvím otroctví naší pýše, požitkům, penězům, touhy po moci, slávě atd.

→ „Vyvolte si dnes, komu chcete sloužit?“ To je základní otázka, kterou dává Jozue před víc než třemi tisíci lety a která je stále aktuální. Nejde o to, zda sloužit nebo nesloužit. Jsme služebníci. Jde o to, komu sloužit: Bohu nebo mamonu. Řekneme spolu s Pannou Marií: „Jsem služebnice Páně …“ nebo řekneme něco úplně jiného? Pochopili jsme dobře, že naše možnosti jsou omezené?

→ Apoštol Petr to pochopil velice dobře. Pochopil, že není možné zůstat ve vzduchoprázdnu, a tak říká: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ Mnoha věcem, které Ježíš říká sice nerozumí. Když Kristus vysvětluje: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj.“ Tak v tu chvíli Petr asi nechápe vůbec nic. Přesto něco důležitého pochopil, že Ježíš ho má rád, že přichází od Boha a že říká pravdu. Petr chce zůstat s Kristem za všech okolností. Chce – jiná věc je, že to v době, kdy je Kristus zatčen – nezvládne.

→ Ďábel se nám snaží namluvit, že nemusíme sloužit nikomu, že můžeme být zcela nezávislí, a tak získáme svobodu. Pokud nejsme dostatečně ostražití, tak se z nás velmi rychle stanou otroci vlastních vášní, touhy po moci, po vlastnictví a kdo ví po čem všem. Stačí se podívat na tzv. „svobodné“ narkomany, závislé na automatech, na některé politiky posedlé mocí apod. Je tu jen jediná služba, která nezotročuje, která respektuje naši svobodu, která přináší radost a naplnění.

→ Jozue říká jasně: „Já však a má rodina budeme sloužit Hospodinu!“ Petr bez zaváhání odpoví Pánu Ježíši: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ Nerozumíme mnoha věcem, které se dějí ve světě. Nerozumíme některým místům v bibli. Nechápeme proč po nás Kristus chce to nebo ono, ale snad jsme pochopili, že Bůh nás má nejraději ze všech, že jen On je všemohoucí a vševědoucí, že jen on je schopen naplnit touhy našeho srdce a že to nejlepší, co můžeme udělat je zůstat s ním a sloužit jemu! Kéž opakujeme spolu s P. Marií: „Jsem služebnice Páně“ – „Jsem služebník Páně.“