V pondělí jdeme na školení na Arcibiskupství, kde jsme dostali předem dvě otázky: Co vás baví na práci lídra? Co vás naopak trápí nebo nejde? Přiznám se, že první moje reakce byla, že mě nebaví nic a že mi nejde rozhodování, motivování, úkolování, kontrolování … Vždycky jsem se lépe cítil v nějakém týmu, který vedl někdo jiný a já tam byl jako duchovní doprovod. Jenže pak jsem si uvědomil, že je přeci jen něco, co mě na pozici lídra baví, že člověk může odpustit určité chyby, že nad nějakým proviněním může mávnout rukou, když ten druhý lituje, že moje poděkování, pochvala i omluva jsou vnímány ještě trochu jinak.

→ Nevím, jak to měl Pán Ježíš, ale myslím, že při všem tom utrpení na kříži prožil okamžik radosti, když mohl říct lotrovi: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.“ Je to svrchovaný projev jeho moci, milost, kterou nemůže udělit žádný obyčejný král či prezident. Prezidenti nebo králové obvykle mohou udělit milost v tom smyslu, že je odpuštěn trest zde na zemi. Ježíš sice neodpouští lotrovi trest zde na zemi, ale odpouští mu všechny tresty, které by mohly přijít po smrti a uděluje mu příbytek v domě Nebeského Otce, v nebi, v ráji.

→ Ti, kteří se Ježíši vysmívají mu připomínají, že je přece Mesiášem a králem, tak ať zachrání sám sebe. Vysmívá se mu i jeden z lotrů – i když to možná není výsměch, ale zoufalý výkřik: „Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Ovšem výkřik rouhavý, protože v něm schází víra. Jen dobrý lotr neoslovuje Ježíše žádnými tituly, ale jménem: „Ježíši…“ A přitom on jediný vyznává Ježíše jako Mesiáše a Krále: „… pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.“ Prosí o milosrdenství, které může udělit pouze král.

→ Ježíš, který umírá tou nejpotupnější smrtí, Ježíš, kterému se skoro všichni smějí a on s tím neudělá vůbec nic, Ježíš odsouzený židovskou Veleradou i Římskou mocí, tak tohle má být král? Ano, Ježíš je Král právě v této chvíli, kdy ve verši, který předchází dnešnímu úryvku se modlí: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Pak dává odpověď kajícímu lotru: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.“ A o pár veršů dál po našem úryvku řekne: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!“

→ Máme pocit, že naším světem vládne síla peněz a moci, že vítězí násilí, podvod, lež, nenávist a strach. Jenže i v našem světě je tím svrchovaným Pánem a Králem Ježíš Nazaretský. Ježíš Kristus je vpravdě Král králů a Pán pánů. Je to lídr, který se i za mě přimlouvá: „Otče, odpusť mu, vždyť neví, co činí.“ A už se nejspíš těší na to až i mně – lotru – bude moci říct: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.“

→ Učím se neříkat tak často: „Pane, Pane …“ Protože vím, že ne každý, kdo říká Kristu: ‚Pane, Pane!‘, vejde do nebeského království… (Mt 7, 21) Učím se spíše oslovovat Ježíše jménem a říkám si, že když je to můj bratr – bráška, zda bych mu neměl spíš říkat Ježíšku než Ježíši, a to nejen o Vánocích. Učím se říkat modlitbu, kterou bych si rád vryl hluboko do paměti: „Ježíšku, kámo, pamatuj na mě ve svém království.“

→ Radujme se z toho, když můžeme někomu odpustit, když můžeme pochválit, poděkovat, povzbudit a využívejme tyto příležitosti. Radujme se z toho, že Ježíš – Ježíšek – nám odpouští. To neznamená přestat se snažit o nápravu, to neznamená rezignovat na pomoc druhým k rozvoji a růstu, to znamená uznat, že Ježíš je Král králů. V tomto světě nemá poslední slovo soud Velerady ani Pontia Piláta ani tohoto ředitele, premiéra, prezidenta, diktátora, generála či generalissima – poslední slovo patří našemu bratru Ježíši – bráškovi Ježíškovi. Je to On, kdo uděluje místa v ráji a život věčný, je to, kdo má rozhodující slovo ohledně osudu tohoto světa i mého života. On nebude králem až jednou a kdo ví kdy, ale On je naším králem už dnes, On je už dnes Král nebe i země.