„S Markétou Pekarovou Adamovou nesouhlasím absolutně v ničem, ale lidsky ji samozřejmě uzdravení přeju.“ Tyto a podobné věty opozičních politiků svědčí o tom, že to s naší zemí ještě není tak špatné. Dokonce i ti, kteří se původně vyjádřili jinak se za svá slova následně omluvili. Přeci jen je v této nejateističtější zemi světa zakořeněno křesťanství hlouběji, než si myslíme, a Ježíšova slova: „Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí … Jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim.“ – bereme alespoň za určitých okolností vážně.

→ „Nechci, aby to vyznělo nějak pateticky, avšak při každé mši svaté se modlíme za biskupský sbor, tak je teď načase, abychom to osvědčili. Navrhuji spíše zatnout zuby, nechat to být, svoje myšlenky si nechat pro sebe, nedělat ze sebe mučedníka, jedeme dál.“ To je odpověď Marka Orko Váchy na otázku, zda bude od arcibiskupství požadovat vysvětlení svého odvolání a zda se bude nějak bránit. S naší církví, to ještě není tak zlé a bereme vážně Ježíšova slova: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec! Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno.“ Ba dokonce i slova krále Davida: „Kdo vztáhne beztrestně ruku na pomazaného od Hospodina?“

→ Ježíšova slova o lásce k nepřátelům jsou především určena nám křesťanům. Ježíš ta slova vyloženě uvádí větou: „Vám, kteří posloucháte, říkám.“ A ta slova jsou součástí řeči, kterou Ježíš adresuje svým učedníkům. Opravdu my křesťané jsme jako první pozváni k tomu, abychom měli rádi své nepřátele, a to nejen nepřátele, kteří stojí vně církve. To není jen o lásce k militantním ateistům, kteří plivou na církev a programově urážejí všechny křesťany a všechny věřící. To je i o lásce k nepřátelům uvnitř církve. O lásce k těm, kteří nám ve společenství církve ublížili, kteří nás nemají rádi, kteří proti nám bojují a šíří o nás pomluvy, kteří se někdy chovají hůře než ti největší ateisté.

→ Ano, svým učedníkům dává Ježíš nové přikázání, aby se měli navzájem rádi tak, jako On miloval nás. Jenže tím prvním krokem je láska k nepřátelům. Láska, která nakonec vedla i otce arcibiskupa a Marka Orko Váchu k vzájemné omluvě a smíření, jak to bylo tento pátek zveřejněno. Láska, kterou zmiňujeme ve druhé eucharistické modlitbě o smíření, když vyznáváme: Tobě, Otče, vděčíme za to, že upřímná touha po dorozumění ukončuje spory, láska přemáhá nenávist, odpuštění vítězí nad pomstou.

→ Chci si v srdci uchovat úctu k pomazaným od Hospodina, tak jako král David. I když Saul nikdy nepřestal Davida pronásledovat, tak David nepřestal mít Saula v úctě. A možná právě proto je největším Izraelským králem. Chci si uchovat úctu k pomazaným od Hospodina také proto, že já sám jsem pomazaný. Nejen na rukou ke kněžské službě, ale především na hlavě jako křesťan, jako Boží vyvolený, jako ten, který patří Ježíši Kristu. Toto křestní pomazání se týká nás všech, opravdu bychom k sobě měli mít větší úctu, vždyť kdo vztáhne beztrestně ruku na pomazaného od Hospodina?

→ Chci vyznat spolu s Karlem Carrettem, že nevystoupím z této církve, založené na kameni tak vratkém – tím myslí apoštola Petra – protože ta, kterou bych založil já, by spočívala na kameni ještě vratším. A pak, co záleží na kamenech? Důležitý je slib, který nám dal Kristus, důležitá je malta, která kameny spojuje: Duch svatý. Jedině Duch svatý dokáže vytvořit církev z kamenů tak špatně přitesaných jako jsme my. Jedině Duch svatý nás může udržet pospolu navzdory nám samým, navzdory odstředivé síle, která se rodí z naší bezmezné pýchy.

→ Ne nemusíme zavírat oči před tím, co se děje. Nemusíme se vzdávat naší kritiky, protože často směřuje ke zlepšení a k dobru. Jen bychom i k našim nepřátelům měli mít úctu a lásku. Možná je na čas nemusíme příliš vidět ani slyšet, ale milujme, prokazujme dobro, žehnejme a modleme se, buďme milosrdní, nesuďme a odpouštějme. Ne, že bychom to my zvládli svou vlastní mocí, ale protože k tomu nás pozval Ježíš a On nám k tomu dává i sílu. Jen takto budeme syny Nejvyššího.