Jak často my Ježíšovi učedníci chodíme po cestách tohoto světa celí smutní, protože ještě před 150 lety život církve v Evropě kvetl, konalo se mnoho poutí a procesí, skoro všichni chodili na náboženství, skoro všichni byli pokřtění, kostely plné a u zpovědnic fronty. Bratři Slováci a Poláci vzpomínají na přeplněné semináře v devadesátých letech, a i já pamatuji, kdy v semináři v Praze bylo přes 100 bohoslovců, o Olomouci ani nemluvě. A možná se nám i vybavují chvíle v našem životě, kdy jsme modlili mnohem víc, kdy jsme organizovali spoustu věcí ve farnosti, kdy zde bylo daleko víc společenství a evangelizačních aktivit. Jenže to bylo odsouzeno k zániku, my však jsme doufali …

→ Církev a někdy i ta místní církev – naše společenství – se často až příliš podobá učedníkům jdoucím do Emauz. Vzpomínáme na to, jaké to bylo úžasné tehdy a tehdy, když Ježíš konal zázraky a oslovoval lidi, ale máme pocit, že už to zkrátka skončilo. Ježíš jde stále ještě s námi, ale jako by nám cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznáváme. Jsme celí smutní a vyprávíme o zašlé slávě a o svých nadějích a jsme nechápaví a váhaví uvěřit. Písmu moc nerozumíme a už ho raději ani moc nečteme. Učedníci jdoucí do Emauz, to je obraz církve dnes!

→ Sice to není příliš radostné zjištění. Možná bychom raději viděli obraz církve například v Petrově kázání o letnicích, kdy se ke společenství apoštolů přidává v jediném dni na tři tisíce lidí. Jenže ten obraz církve jako učedníků jdoucích do Emauz je pravdivé zjištění a naštěstí vůbec není beznadějné, protože Ježíš skutečně ještě stále jde s námi.

→ Jenom se ptám, zda Kristu dovolíme, aby šel s námi dál a odhaloval nám smysl Písma, zda na něj naléháme: „Zůstaň s námi.“ Nebo jsme někdy raději, když Ježíš odejde a my si můžeme dělat věci po svém? Zabýváme se svými obchody, stavíme si své pomníky, pořádáme naše akce a jsme rádi, když nám do toho nikdo moc nemluví.

→ Všechno to úžasné, co učedníci s Ježíšem prožili za jeho života nebylo nic ve srovnání s tím, co následovalo po seslání Ducha svatého. Všechno to, co jsme s Kristem zatím prožili my a celé společenství církve není nic ve srovnání s tím, co nás ještě čeká. Je ovšem třeba, abychom dovolili Ježíši, aby nám pravidelně odhaloval nám smysl Písma. Je třeba prosit Krista: „Zůstaň s námi.“ Zůstaň s námi i tam, kde plánujeme akce, kde organizujeme, kde se zabýváme ekonomikou.

→ Učedníci Ježíše poznali při lámání chleba, a i v katolickém liturgickém překladu je uvedena poznámka Václava Bognera, že není nutné, abychom toto lámání chleba vykládali jako slavení eucharistie a že se zdá pravděpodobné, že Ježíš měl svůj osobitý způsob lámání chleba. Způsob, jakým člověk koná různá gesta, odhaluje, jaký ve skutečnosti je. Lámání chleba vyjadřuje štědrost, která se dělí, schopnost si něco odepřít ve prospěch druhého, vyjadřuje to, ale také společenství.

→ Mnozí se dovedou tvářit zbožně, mnozí chodili do kostela, když tam chodili všichni a když jim to dávalo společenskou prestiž. Když ale došlo na lámání chleba, když víra znamenala pronásledování, když dnes chodit do kostela znamená, že mnozí si o nás myslí, že jsme buď na hlavu anebo podvodníci, tak není příliš snadné vytrvat s Kristem. Navíc, jak říká moje máma: „Vždy přijde víc lidí na oslavu než na úklid.“ Zkrátka kdykoli dojde na lámání chleba – když je třeba více dávat než dostávat, tak nemizí Kristus ale my.

→ Chci tedy dál vytrvat na cestě s Kristem, chci mu dát svůj čas – a promiňte, ale těch 11 km neušli za hodinu – chci mu dovolit, aby mi odhaloval smysl Písma. Tedy číst bibli s modlitbou jako slovo, které je určené mně. Chci ho prosit, aby zůstal i tehdy, když řeším pracovní záležitosti, situaci v rodině, různé vztahy, svůj byznys i svou zábavu. Chci zůstat s Kristem i tehdy, když dojde na lámání chleba a je potřeba více dávat než dostávat. Chci, aby zase hořelo moje srdce a zapálilo celý svět.