Biblické texty byly z formuláře za jednotu křesťanů: Ez 36,24-28; Ef 4,1-6; Mt 18,19-22

Kázání:

Nevím, zda jste sledovali projev 46. prezidenta Spojených Státu Joe Bidena, ale myslím, že vám nemohlo uniknout, že mluvil obnovení jednoty, o sjednocených Spojených Státech, o jednotné Americe. Velmi bych tomuto druhému katolíkovi v čele Spojených států přál, aby se mu to povedlo, ale v jeho projevu mi scházela alespoň jedna věc, za kterou by pochválil Donalda Trumpa a alespoň jedna omluva. Možná jsem ale jen špatně poslouchal. – Doufám.

 Obnovení jednoty mezi křesťany je nemyslitelné bez omluvy, bez odpuštění, bez uznání přínosu křesťanů z ostatních církevních společenství. To velmi dobře vnímají papežové minimálně od Jana XXIII. a zvláště v tom vynikal sv. Jan Pavel II. Například v encyklice Ut unum sint píše: Katolická církev uznává a přiznává slabosti svých dětí, je si vědoma, že jejich hříchy představují rovněž zrady a překážky kladené uskutečnění Spasitelova plánu.

 Přiznání vlastních chyb a hříchů nás vede k pokoře a otvírá cestu k jednotě, jak jsme to slyšeli od apoštola Pavla: buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje. Ovšem přiznání chyb samo o sobě nestačí. Důležité je, aby omluvu jedné strana doprovázelo odpuštění té druhé. Mezi lidmi je pak omluva vždy i něco, co má být vzájemné. To že se za staletí nahromadilo hodně křivd nemusí být problém, vždyť Kristus říká jasně, že máme odpustit sedmdesát sedmkrát.

 Ekumenismus pak není o tom, že my jsme ti nejlepší a ostatní se mohou vrátit. Ekumenismus znamená i vidět, co všechno úžasného a dobrého vytvořili ti druzí. Jak říká již II. vat. koncil: „Je nutné, aby katolíci s radostí uznávali a oceňovali pravé křesťanské hodnoty, pocházející ze společného dědictví, které jsou u bratří od nás odloučených.“ Nebýt evangelíků, tak kdo ví, zda by každý z nás měl doma bibli. Nebýt pravoslavných už bychom zapomněli na ikony.

 Omluva, lítost, odpuštění a ocenění toho druhého jsou určitě důležité body na cestě k jednotě, ale ještě k nim patří odstranění model, jak jsme slyšeli z knihy proroka Ezechiela. Co jsou ty naše modly? Někdy možná osobnosti z minulosti či současnosti, často lidé velmi vzdělaní a schopní, ale nikdo z nich není Pán Bůh a nepatří mu první místo. Někdy se může stát modlou i můj způsob prožívání víry, způsob, který se pro mě stal důležitější než Bůh. Ovšem ne proto, že to po mě Bůh chce, ne proto, že mě k tomu vede církev, ale jen a jen proto, že já to tak chci, že mě se to líbí!

 Důležitou podmínkou ekumenismu je také to, abychom jednali podle Božích zákonů a přikázání, jak jsme slyšeli z knihy proroka Ezechiela. A to je něco, co nikdo z nás nezvládne svou vlastní silou. Proto se máme modlit, proto máme prosit sjednoceni. Představte si společenství křesťanů, jak se společně modlí, aby zachovávali Boží přikázání a myslí to zcela vážně, prosí ze všech sil. Ti určitě dostanou od nebeského Otce dostatečnou pomoc.

 Ovšem jak se modlit? Sv. Cyprián nám připomíná: „Bůh nepřijímá oběť toho, kdo rozsévá nejednotu, ale přikazuje, aby odstoupil od oltáře a nejprve se usmířil se svým bratrem. Neboť Boha lze uspokojit pouze modlitbami, které působí mír.“ Působí naše modlitby mír? Skutečně se shromažďujeme ve jménu Pána Ježíše?

 Ekumenismus není jen koníčkem některých křesťanů a jak zdůraznil Jan Pavel II.: Ekumenismus není jen vnitřní záležitostí křesťanských společenství. Je věcí lásky, kterou má Bůh v Ježíši Kristu k celému lidstvu; stát této lásce v cestě je hřích proti Bohu a jeho plánu shromáždit všechny v Kristu. Úsilí o jednotu je naší morální povinností s vírou, že u Boha není nic nemožného. Cesta je vyznačena: omluva, lítost, odpuštění, ocenění druhých, odstranění model, život podle Božího zákona, společná modlitba a vzájemná láska. Na nás jen je se po této cestě vydat z lásky k Bohu i k celému lidstvu.