Ježíš Kristus je Král. „Byla mu dána moc, sláva a království a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je moc věčná, a ta nepřestane, jeho království nebude zničeno.“ Vznešený, všemocný, úžasný…
To vše je naprostá pravda, ale Ježíšův způsob naplňování tohoto kralování je poněkud zvláštní. Ježíš je jiný král. Neprosazuje sebe, ale pravdu. Jeho zbraní není meč, ale síla odpuštění. Jeho armáda nejsou vojáci, ale učedníci. Jak jednou řekla holčička v náboženství: “ On klaloval láskou“…

Zvláštní král. Přestože byl chlebem života, postil se. Přestože byl pramenem živé vody, žíznil na kříži. Přestože byl vykupitel, byl sám prodán a jako dárce života sám zemřel. Jeho trůnem je kříž. Nebyl panovačný, ale blízký…

Sloužící král – to je náš Ježíš. Ten, který je všemocný, a přesto totálně milující. Bůh není jen fajn kámoš, nebo stvořitel, ale taky někdo, kdo je Pánem a Králem celého vesmíru. A teď klíčová otázka dneška: Je Ježíš Králem mého života? Je v mém životě Ježíš ten hlavní? Obrazně – sedí na trůnu mého srdce?… Patří mu každý můj dech a vteřina mého života?

A všichni víme, jaká odpověď je správná a jaká se očekává, ale když se upřímně podívám do svého života, je to realita?

Mám za to, že jeden z důvodů, proč to takto je, je že jsme se mnozí z nás v srdci opravdu nerozhodli pro Ježíše. Že mnozí nikdy reálně neodevzdali svůj život Ježíši a nepřijali Ho za svého spasitele a krále. Přijetí Ježíše jako osobního zachránce a Pána je základem naší víry. Bez toho další věci nedávají smysl. Podobně jako když by se ve škole v matice probíraly dělení zlomků, ale nikdy né sčítání 1+1, tak možná některá témata naší víry nám nedávají smysl, protože jsme pořádně nepochopili základy. Všechny ty věci o milování nepřátel, odpuštění, duchovních darech, přemáhání se…. nic z toho nedává smysl, bez přijetí Boží lásky pro můj život a rozhodnutí se žít pro Ježíše. Bůh si zaslouží celý náš život. Ne jen hodinu v neděli dopoledne.

V církvi totiž mnoho lidí nebylo nikdy evangelizováno. Předpokládám, že většina z nás byli pokřtění jako malí, a tak víc, než naše osobní rozhodnutí jsme se prostě narodili do tradice. Ale já nepříjdu do nebe na základě rozhodnutí svých rodičů, ale na základě svého „ano“. V listu Římanům se píše „Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“ (Řím 10,9)
Znamená to příjmout Boží záchranu, nechat se zachránit a dát Ježíši celý svůj život.. Opravdové odevzdání se.. Které je potřeba stále a znovu aktualizovat, ale přesto je dobré, abychom měli v životě ten moment, kde jsme to opravdu udělali.

A tak na konci tohohle kázání se chci pomodlit modlitbu ustanovení Ježíše Krista Krále. Provolání o Jeho vládě a dosazení Ho na trůn svého srdce. Slyšel jsem stovky příběhů jak jedna tato obyčejná modlitba – myšlená upřímně – naprosto změnila životy. A já sám můžu dosvědčit, že odevzdávání života Ježíši je to nejlepší, co jsem v životě kdy udělal… A tak pokud chceš – a jen pokud chceš, protože tohle má být vědomé a svobodné rozhodnutí, tak se můžeš modlit spolu se mnou. Ať už to je poprvé v životě, nebo potisícé, tak věřím že se něco promění. A tak já se budu modlit nahlas za sebe a vždy ve chvíle ticha, můžeš zopakovat to co řeknu a pokud je to pro Tebe v pohodě, řekni to taky nahlas. Ať slyšíš alespoň ty sám sebe. Pojďme teď v srdci věřit a ústy vyznat:

Ježíši otevírám Ti své srdce. Věřím, že jsi dobrý. Přijímám Tvoji Lásku. Děkuji, že jsi za mě dal svůj život. Děkuji, že mi odpouštíš hříchy. Zříkám se všeho zla. Ježíši, rozhoduji se pro Tebe. Odevzdávám Ti svůj život. Přijímám Tě za svého Pána a Spasitele. Ty jediný jsi král v mém srdci. Tobě patří můj život. Prosím veď mě a naplň mě. Ježíši důvěřuji Ti. Amen.