Jeden nejmenovaný Fanda se mě ptal, zda je Jiří svatý, když má dar uzdravování. Uvědomuji si, že jsem mu na to pořádně neodpověděl, a tak bych to teď rád napravil. Zda je Jiří svatý nebo ne, to nevím, to ví Bůh, a také je otázka, co přesně míníme svatostí. Jedno ovšem vím, že ani Jiří, ani já, ani Tomáš, ani Lojzík … ani nikdo z nás, ani nikdo z lidí, není svatý jen kvůli tomu, že má od Boha určité dary. Člověk může mít mnoho darů Ducha svatého, může konat zázraky, ale vůbec nemusí být svatý, ba dokonce může to být i velký hříšník. Jak je to ale možné a není to někdy matoucí, vždyť Ježíš svými zázraky dotvrzoval své Božství.

→ K odpovědi na otázku, jak je to možné bych se vrátil v prvním listě Korinťanům o kapitolu zpět, kde apoštol Pavel mluví o eucharistii a vysvětluje: Kdo totiž jí a pije, a tělo Páně nerozlišuje od obyčejného chleba, jí a pije si odsouzení. (1 Kor 11, 29) Ano, člověk může chodit ke svatému přijímání, přijímat nejsvětější svátost, tělo a krev samotného Krista Pána, a přitom to pro něj může být odsouzením, pokud neusiluje o přátelství s Bohem a smíření s lidmi, není v milosti posvěcující a nevěří v reálnou přítomnost těla a krve Páně.

→ Podobně ten, kdo dostal dary Ducha sv. Kdo má dar uzdravovat, konat zázračné činy, promlouvat pod vlivem vnuknutí … ale nepoznává a neuznává, že tyto dary dostal v těle Páně a pro tělo Páně, kterým je církev; pak přes všechny dary, které dostal spěje k věčnému zavržení. Ten, kdo má dar uzdravovat není větší než ten, kdo má dar vyučovat nebo sloužit. Nemůžeme mít všichni mimořádné dary, a přesto jsme všichni důležití, každý z nás má v těle Kristově své místo, a toto je církev, kde se údy starají jeden o druhého, aby nenastal v těle nepořádek, kde s jedním údem trpí všechny ostatní …

→ Tuto středu měl pohřeb řeckokatolický biskup Ladislav Hučko, pohřeb proběh v kostele sv. Klimenta, ale jeho svěcení před lety tam proběhnout nemohlo. Příznivci jednoho kněze, tam zblokovali vchod i kostel, protože nebyl jmenován biskupem tento kněz. Kněží, kteří tohoto kněze znali ze semináře mi říkali, že byl velice zbožný a že měl i různé mimořádné dary Ducha sv. Věřím tomu, že ano. Jak jinak by stále přitahoval nejrůznější lidi, ale přes všechny dary nerozpoznal, že je dostal v těle Páně a pro tělo Páně, pro společenství církve a v církvi. Tento exkomunikovaný kněz pak exkomunikoval ze své církve skoro všechny. Dál využívá velké Boží dary, ale tělo Páně nerozlišuje.

→ Přiznám se, že jsem za mimořádné dary Ducha sv. nikdy neprosil, protože jsem se bál, že si s tím neporadím, že mě přemůže pýcha, že takovéhle dary bych neustál. Možná je to také chyba, a proto nám někdy kritici vyčítají, že v katolické církvi je to spíš o duševnu než o duchovnu, že nám jde spíš o to, jak zachránit vlastní duši než se otevřít působení Ducha sv. Pak s otevřenými ústy sledujeme, že proudy v katolické církvi, ale i v jiných církvích, které se opravdu otevřeli působení Ducha sv. přitahují nové a nové lidi.

→ Pro sebe jsem dospěl k tomu, že alespoň chci přijmout všechny dary, které mi Duch sv. dává. Snad jednou dospěji i k tomu, že budu prosit o dary, které mi Duch sv. chce dát. Nechci se chovat jako jedno dítě, které když našlo pod stromečkem dárek, o který Ježíškovi nepsalo, tak jen řeklo: „Tak to jsem si nepřál.“ Ono ve třech letech se to snese, ale v dvaapadesáti už ne.

→ A není tedy někdy matoucí, pokud člověk koná velké zázraky, a přitom vůbec není svatý, ale je fakt velký hříšník. Jak tedy rozpoznat ty opravdové světce? Církev to odnepaměti rozlišuje poslušností a pokorou. Ježíš nejen konal velké zázraky, ale byl také poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Byl pokorný, seděl na oslu, na oslátku, mláděti soumara.

→ Radujme se z darů, které nám Bůh dává a využívejme je, služme jimi ve prospěch společenství. Radujme se z darů, které Bůh dává druhým, vždyť jsme jedno tělo. A nejen se z těchto darů radujme, ale pomozme těm, kdo je mají, aby těchto darů užívali správně – ochraňujme je před závistivci, kteří je napadají i před jejich vlastní pýchou. Potřebujeme se navzájem a patříme k sobě, kéž každý z nás přijímáme dary a úkoly, které máme, a Kristovo tělo – to je církev – dělá nové a nové pokroky.