Jedna z trapných věcí pro kněze je, když mu někdo za jeho službu dává peníze. Teď nemyslím to, když někdo přispívá na provoz a správu farnosti nebo jak se říká na kostel. Ani nemyslím to, když někdo dá peníze pro varhanici, kostelníka apod. To jsou lidé, kteří si často museli přeorganizovat minimálně půl dne, aby mohli třeba na té svatbě být a náleží jim příslušná odměna i za všechnu jejich službu, kterou dělají zcela zdarma. Tím myslím to, když mi někdo dává peníze a já mám takový neblahý pocit, že je vlastně chce dát Pánu Bohu, že skrze mě obchoduje s Bohem. Ten člověk to myslí hrozně dobře, uvědomuje si jaké mu Bůh dává dary, zvykl si, že za všechno se platí, a tak to zcela samozřejmě chce Pánu Bohu zaplatit.

→ Jenže právě tohle je špatně. A já jsem špatný z toho, že se mi tomu člověku nepodařilo vysvětlit, že s Bohem se neobchoduje, že jediné, co po nás Pán Bůh chce je, abychom otevřeli své srdce a pozvali ho dál. Ono už je totiž všechno zaplaceno, Kristus nám dává poukaz all inklusive, stačí ho jen přijmout a použít. A to nejen jednou v nebi ale už teď. Nemusím Bohu platit ani svými penězi, ani svými půsty, ani svými modlitbami, ani svými sebezápory …

→ Podle tehdejšího přesvědčení nemohl celník v žádném případě obdržet odpuštění pouze na základě své modlitby. Odpuštění mohl dosáhnout jedině skrze opravdové pokání, což by znamenalo, že by musel zanechat své profese a musel by v plné míře odškodnit ty, které ošidil, a kromě toho ještě přidat pětinu. (Nu 5,7) Také dnes chceme po kajícníkovi opravdové pokání, což může někdy znamenat i změnu zaměstnání nebo ukončení nějakého vztahu a také to, aby nahradil a odškodnil alespoň to, co je v jeho silách.

→ Jenže Ježíš ve svém podobenství ruší všechny naše představy. Ten celník vůbec neříkal, že už s tím sekne a nic nemluvil o náhradě. Jak je tedy možné, že mu bylo odpuštěno, že se vrátil domů ospravedlněn?! To už neplatí základní podmínky ohledně lítosti a odpuštění?

→ Nemyslím si, že ten celník, který zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: „Bože, buď milostiv mně hříšnému.“ – by plánoval, jak hned zítra někomu napaří dvojnásobné clo. A nejspíš, kdyby k němu v tu chvíli přišel někdo, koho ošidil, tak by mu to vrátil, a ještě něco přidal. Tady se ale chce ukázat, že mu není odpuštěno proto, že se začíná chovat dobře, ale je mu odpuštěno pro Boží lásku a milosrdenství. Ten celník dobře ví, co je obchod a že by v obchodu s Bohem neuspěl, a tak prosí o Boží milost.

→ Stejně tak chyba farizeje není v tom, že nekrade, nepodvádí, necizoloží, postí se a odvádí desátky. Chyba je v tom, že má pocit, že může s Bohem obchodovat, že za to všechno, co dělá si vlastně zaslouží požehnání zde na zemi a jednou radost v nebi v Abrahámově náručí. A přitom netuší, že všechno, co dělá se podobá obrázku tříletého dítěte, ze kterého sice mají rodiče radost, ale není to důvodem, proč mu dávají jídlo, oblečení, hromady dárků, čas, pozornost … Zkrátka svou lásku.

→ Představoval jsem si, jak přicházím k nebeské bráně a najednou tam neuvidím sv. Petra, ale Pána Ježíše, který se na mě usmívá a ptá se: „Tam proč si myslíš, že bys měl jít dál?“ A já mu začínám odpovídat: „No moc jsem nepomlouval, ani jsem moc často nelhal, nekradl jsem, nepodváděl, nesmilnil …“ A v tom vidím, jak Ježíšova tvář zvážněla a jako by trochu posmutněla, jenže já ještě chvíli pokračuji: „Poctivě jsem se snažil sloužit mše sv., zpovídat, učit náboženství, organizovat …“ Dál už to nedořeknu, protože Ježíšova tvář zvážní a zesmutní do té míry, že by staří kazatelé mluvili o Božím hněvu a v tu chvíli už stačím jen říct: „Můj Ježíši milosrdenství, buď milostiv mně hříšnému.“ A najednou se Kristova tvář rozjasní, Ježíš se zasměje a řekne: „No, tak pojď dál!“

→ Je to úžasné, že všechno není jen obchod a že s Bohem nemusíme obchodovat. Snad jednou budeme moci říct s apoštolem Janem: My jsme uvěřili v lásku, v lásku, jakou má Bůh k nám. My milujeme Boha, protože on napřed miloval nás. Snad jednou pochopíme, že už je všechno zaplaceno, že Bůh po nás nechce vrátit dluh, ale touží po naší lásce.