Teď v zimním období se občas stává, že pro některou návštěvu je u nás větší zima, než očekávala, že se zkrátka šetří na topení. Pokud to postřehneme tak rychle hledáme nějaký svetr, který bychom jí dali. Když je to vzácná návštěva tak někdy hledáme dlouho. Přeci jen najít svetr, který není nikde děravý, není ošoupaný, není kousavý, je pěkný atd. není vždy snadné. Pokud ovšem děláme probírku šatníku, co dáme na charitu, tak nemáme problém najít mnoho svetrů, a i jiných kusů oblečení a nevadí, že nejsou hezké ani že jsou ošoupané, děravé, kousavé, špinavé nebo všechno dohromady, však oni si s tím poradí a lepší je něco než nic.

→ Jak potom ale bereme vážně Ježíšova slova: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“ Opravdu bychom dali Pánu Ježíši jen to, co už je nám k ničemu, co už je příliš ošoupané a má nevypratelné fleky. Myslím si, že asi těžko, že pro Ježíše bychom vybrali to naše nejlepší oblečení, tak jako pro tu nejvzácnější návštěvu. Já teď nemluvím proti tomu, abychom dávali oblečení na charitu. Nemusíme tam samozřejmě dávat jen to nejnovější a nejluxusnější, leckdy to budou věci, které už jsou dětem malé nebo které už delší dobu nenosíme, ale možná je někdy dobré se zamyslit: Nabídli bychom toto Pánu Ježíši nebo P. Marii?

→ Tady jde o náš celkový postoj k chudým, a to nejen k těm, kteří jsou chudí na majetek. Jak jednáme s bezdomovci nebo s lidmi, kteří jsou trochu jednodušší a méně inteligentní, nebo s lidmi, kteří jsou duchovně vyprázdnění a povrchní. Uvědomujeme si, že se v nich setkáváme s Kristem? Neříkám, že máme všem bezdomovcům dát nejkvalitnější oblečení a nejlepší jídlo. Možná od konkrétní praktické pomoci tu máme farní charitu a další organizace a že na nás je spíš podpořit ty, kteří mohou poskytnout profesionální péči, která těm lidem skutečně pomůže. Tady ale jde o to, jak se na ty lidi díváme a jak s nimi mluvíme. U těch lidí trochu jednodušších nebo povrchních,

to pak za nás žádná charita nevyřeší. A kolik si najdeme času na návštěvy nemocných a jak se díváme na vězně?

→ To dnešní evangelium navazuje v 25. kapitole Matoušova evangelia na to z předchozí neděle, a tak je opět dobře vidět ho v kontextu. Tak jako je 24. kapitola u Matuše výzvou k bdělosti, tak jako podobenství o 10 pannách je výzvou k vytrvalosti a trpělivosti, a evangelium z minulé neděle o hřivnách je výzvou k aktivitě. Tak to dnešní evangelium nám ukazuje, v čem by ta aktivita měla spočívat, co je vlastně to nejdůležitější, na čem nejvíc záleží.

→ Člověk by se tedy mohl ptát: Znamená to tedy, že nezáleží na tom, zda chodím v neděli na mši? Je jedno, zda se modlím nebo nemodlím, zda chodím na náboženství nebo čtu bibli? Je jedno, zda se učím nebo neučím, a pokud zrovna nepracuji v charitě, tak je jedno, jak pracuji nebo nepracuji? Ne, vůbec to není jedno, jsou to věci velmi důležité, a obvykle potřebným pomáhá více ten, kdo se modlí a bere vážně svou práci. Ne, není to jedno, jenže do pekla nakonec nepřijdou ti, kdo nechodili v neděli na mši, ale ti, kdo se ani trochu nenaučili mít rádi.

→ To dnešní evangelium začíná velkolepě: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn…“ Jenže za chvíli se promění ve večer na salaši. Ten soud je vlastně laskavá péče pastýře, který odděluje ovce od kozlů. Toto podobenství, kdy my jsme přirovnáváni k ovcím, a doufám, že ne ke kozlům, neznamená, že jsme tupé ovce. Tady jde o to, že Ježíš je laskavý pastýř. Tedy i zavržení těch, kteří se za celý život nenaučili ani trochu mít rádi, je vlastně projevem laskavé Boží péče, je to projev Lásky Pastýře, který již v následující kapitole bude prosit v Getsemanské zahradě: „…ať mě mine tento kalich…“ – aby pak v té následující kapitole křičel na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ A tak nás nakonec přeci jen svým křížem přetáhl z levice na pravici, aby nás zachránil. Všimněte si, jak děláme znamení kříže: Boží Syn sestoupil z nebe na zem, aby nás svým křížem přetáhl z levice na pravici.